Amisův starší román Peníze z roku 1984, jehož překladem je nyní splacen jeden z posledních edičních dluhů vůči autorovi, si bere na paškál rovnou všech sedm oněch hříchů.
Právě Peníze tvůrci vynesly nehynoucí obdiv mladších čtenářských generací. Spolu s ním však Amise čekalo i zjištění, že mu rozumějí spíš v Americe než doma, kde není prorokem, poněvadž ostrovní publikum nerado slýchá nepěkné věci o své povaze a kréda typu „spisovatel je tu od toho, aby ukazoval směr morálce“. V tom se totiž Amis mladší se svým otcem nijak zásadně nerozchází. Dokonce se dá říci, že v Penězích stojí Martin svému otci vůbec nejblíž, neboť po vzoru jeho próz Tlustý Angličan nebo Chci to hned vstoupil námětem i tematicky na americkou půdu. A tam jeho krajanům pšenka dlouhodobě nekvete, stíhá je tam děs, který kdysi vyzpíval Sting: „Jsem vetřelec/jsem vetřelec/jsem Angličan v New Yorku.“
V zobrazení střetu britské ubohosti se zámořsky rozevlátou mašinerií spotřeby však z pohledu hlavního hrdiny nejde o důstojnost, nýbrž o prachy. Je tedy zřejmé, že zámožný londýnský režisér béčkových filmů John Self nemůže být v tak nepřátelském prostředí vykreslen jako rezervovaný, leč v hloubi duše vlídný pyknik, nýbrž jako samolibý, vulgární a bezcitný křupan, jenž ke své škodě včas nepochopí hru, již s ním štáb jeho budoucího filmu hraje. Naneštěstí není Self tak splachovací, aby nepoznal trýzeň, kterou si svým křupanstvím způsobil.
Prostřednictvím této pramálo „politicky korektní“ klauniády Amis uvažuje o kořenech finančního násilí a o brutalitě peněz, jež jsou mocné a brutální hlavně proto, že je máme všichni společné jako všeobecný ekvivalent, což si někteří překládají jako „míra všech věcí“. Sestup a pád jako z knížek Evelyna Waugha, který je antihrdinovi prózy dopřán jako prostředek k nápravě, může mít tedy účinek jen takový, jaký si tato směšná postava sama dokáže připustit. Zesílený autorský odstup, s nímž Amis vnímá svého prachatého ťulpase se zažívacími, opileckými a sexuálními problémy, se tak stává hlavním satirickým nástrojem textu, a proto komično knihy vyrůstá spíš ze situací než z jazyka.
Tím však autorovi neupírejme zásluhy stylistické. V románu Peníze totiž dosud nejpřesvědčivěji předvedl expresivitu výrazu, v němž sice občas zakopne o přebytečné, nicméně tady koncertuje revolučnost a neobvyklost jeho metafor, šťavnatost nových slovních kombinací posvěcených na idiom, s jejichž pomocí Amis zhmotňuje blábolení populární kultury do nových mýtů.
Ještě nesvede tak objektivně bilancovat, zato je natěšený a nevyčerpaný, nesází na ornament, kterým onemocněly jeho pozdější, filozofičtější romány. Jeden z ornamentů si sice neodpustil a mesiášské telefonáty tajemného mentora podpořil i vstupem sebe sama do textu, jenže to mu zase dává možnost rozehrát s Johnem Selfem šachovou koncovku v Nabokovově stylu. A zároveň tak může naznačit, že sám sebe nebere tak vážně, což je pro satirika trefujícího se do morálky přece jen šikovné ochranné zbarvení.
|
Martin Amis: Peníze |
