Posteskl jste si, že když jste za totality zůstal na Západě, z Československa vám nikdo nezavolal. Jenže jak měli přátelé zjistit vaše číslo?
Prosím vás, to je strašně jednoduché. Sám jistě víte, že pokud chcete s někým opravdu mluvit, tak si je seženete.
A odkud by telefonovali, aby neměli nepříjemnosti?
Když byli na dovolené, třeba ve Španělsku, ve Francii, v Itálii, mohli mi do Německa klidně zavolat. Navíc mnozí někde venku natáčeli.
V sedmasedmdesátém roce jste ve slovenském časopise Svet socializmu řekl, že vaši největší přátelé jsou Martin Huba, Magda Vášáryová a Milan Kňažko. Ani oni nezavolali?
Ne...
Jste stále přátelé?
Promiňte, to je nesprávně formulovaná otázka. Neexistuje přítel, který jím byl a už není. Buď je to přítel na celý život, anebo se ukázalo, že skutečným přítelem nikdy nebyl.
Takže řeknete o nich i po pětadvaceti letech, že jsou vaši největší přátelé?
Ne! Určitě ne.
Měli jste čas a chuť si o tom někdy společně popovídat?
Nikdy v životě k tomu nedošlo.
Proč? Tolik se zlobíte?
Vynuceně jsem zůstal v jiném světě. Nikdy jsem neemigroval, jen jsem se nemohl vrátit. Emigrace je jistý druh rozhodnutí. Prodáte chatu, dům, auto... a emigrujete.
Vy jste nic neprodal?
Ne, u mne tomu bylo jinak. Legálně jsem natáčel a hrál v Německu, ale práce se protáhla. Zůstal jsem, abych dostál svým závazkům, ale z Československa jsem neobdržel slíbenou prodlouženou výjezdní doložku. V roce 1983 z toho bylo nedovolené opuštění republiky. Už jsem se nemohl vrátit. Vlastně mohl - rovnou do basy, jelikož mě v nepřítomnosti odsoudili na tři a půl roku. Ale víte, co mě rozčililo nejvíc? Vzali mi čestný titul zasloužilého umělce - za opuštění republiky. Děsně mě to dožralo, protože jsem si myslel, že jsem titul dostal za hereckou činnost, a ne za trvalý pobyt na Slovensku.
Ale jak to souvisí s vašimi kolegy, s nimiž se už nepřátelíte?
Nezlobím se na ně, oni dál žili stejně, zatímco mně venku zbyly jen vzpomínky na to pěkné, co jsme prožili, na noci, které jsme spolu proseděli. V mé situaci to pro mne znamenalo mnohem víc než pro ně, moje pocity byly daleko intenzivnější než jejich.
Pavel Landovský vyprávěl historku, jak jste se kdysi sešli v Německu při natáčení. Vy ještě jako spořádaný občan Československa, on už coby vyhoštěnec. Prý jste se s ním nechtěl dát do řeči z obavy, aby vás nějaký špicl neudal.
Na to si vážně nevzpomínám, ale když to Pavel tvrdí, bude to pravda. Já si naopak pamatuju, že jsme si spolu venku při natáčení hodně rozuměli. Bylo to příjemné setkání. Ale možná Pavel svou situaci prožíval intenzivněji a měl jiné pocity.
G a b i n p ř i š e l a o d e š e l
Jste pyšný na svou profesi?
Víte, nemám valné mínění o lidech, kteří vykládají, jak hráli nějakou roli. Herectví je velmi jednoduchá věc. Když pochopíte, proč postava, kterou ztvárňujete, jedná tak, jak jedná, a když režisér vytvoří vhodnou atmosféru, nemusíte podávat velký herecký výkon.
Vy si nezakládáte na velikosti svých výkonů?
Já vůbec nejsem herec velkých výkonů. Existují dva druhy herců. Jedni okouzlují výkonem. Třeba Honza Tříska a jeho Král Lear. Díváte se na něj a řeknete si: Hraje jako z partesu. Dává vám silný herecký zážitek. Strašně si ho vážím. Pak jsou jiní, kteří vám zprostředkují emotivní zážitek, aniž byste měli silný pocit z hereckého výkonu. Například Jean Gabin. Jak hrál? Nijak. Přišel a odešel. Nic jiného neudělal. A přitom byl skvělý. Totéž Lino Ventura. A mnozí američtí herci. Přikláním se k tomuto způsobu herectví. Ale vyhýbám se posuzovat, co je lepší.
Považujete své povolání za zábavné?
Něco vám řeknu. Nedělám si iluze o přímém kontaktu s publikem, dokonce se často na jevišti příšerně nudím.
Co prosím? Nudíte se?
Ano, nudím se. Hotová inscenace mě už nezajímá. Vím, že když si někdo odplivne, mám přeskočit stoličku. Když se kolega zeptá, musím odpovědět, když padne na zem, musím vejít na jeviště. Rozumíte mi? To vše je dohodnuté. Mě víc zajímá proces tvorby. Zkoušky, nejistota, snaha pochopit, proč daná postava vraždí, intrikuje, proč dělá to či ono.
Kdybych teď viděl vaše představení, pokazí mi dojem to, že se při něm nudíte.
Ale kdepak, jako divák nic nepoznáte. Představení je tak zaběhané, že si ničeho nevšimnete.
Nevšimnu, ale právě jste to divákům sám prozradil.
Přiznal jsem se až nyní, kdy už mám silné zázemí. Kdysi o své nudě mluvil i Richard Burton. Vidíte, lidi na něj stejně chodili. Tak proč bych skrýval podobný pocit.
Z vašich rozhovorů pro noviny a časopisy se zdá, že vás v posledních letech nudí i cizí ženy. Vážně je už nesvádíte?
Se sváděním je to hodně komplikované. Muž svede ženu, jen když ona chce. Tudíž žena určí, zda se nechá či nenechá svést. Jakým způsobem se to děje, je jiná věc. Například moje manželka mi také dopřává pocit, že o všem rozhoduju já. Ve skutečnosti rozhoduje ona. Chce třeba, abychom koupili nějaký obraz. A nějakým způsobem mě k tomu dovede. Já ho pak koupím a ještě mám pocit kohouta, který o tom rozhodl.
Jak jste dospěl k těmto názorům?
Časem jsem pochopil, že ženy vždy svedly spíš mě než já je.
J m é n o ? A n i j e d n o u
Stal jste se ředitelem bratislavského Divadla Aréna. Proč raději nespolupracujete se Slovenským národním divadlem, kde jste odehrál mnoho velkých rolí?
Dobré divadlo se dá dělat všude, nemusí mít přívlastek národní.
Asi nepopřete, že vztahy mezi vámi a slovenskou první scénou jsou chladné?
Nemyslím, že můj vztah k Národnímu divadlu je chladný. Naopak, je ten nejlepší. Ale jiné jsou vztahy mezi mnou a některými lidmi ze Slovenského národního divadla. V roce 1990 vydalo divadlo obsáhlou publikaci, v níž se píše i o inscenacích, v nichž jsem hrál titulní role. Ani jednou tam není uvedeno moje jméno. To je překvapující vztah. Nazvete ho chladným? Co si myslet o tom, když mě divadlo nepozve na nějakou velkou oslavu? Jsem v Hamburku, o ničem nevím, a když přijedu do Bratislavy, novináři se mě ptají, proč jsem na oslavě chyběl. A pak se doslechnu, že prý se lidí v divadle straním, že mezi ně nechodím.
A straníte se?
Nemám pocit, že musím patřit do nějaké divadelní rodinky, abych mohl být členem souboru. Přece stačí, když člověk přijede a dobře zahraje. K tomu nepotřebuje chodit s někým na zabijačku nebo do lesa na hon.
Nezávidí vám slovenští kolegové dobře placenou práci v zahraničí?
To se musíte zeptat jich. Naučil jsem se, že závist je nejpřirozenějším lidským projevem uznání. Takže i kdyby mi kolegové záviděli, neznamenalo by to nic negativního.
Začátkem devadesátých let jste se zasazoval o udržení našeho společného státu. Ještě vás mrzí, že se Československo rozpadlo?
Výrazně jsem se angažoval! Byl jsem zásadně proti rozdělení. Dnes musím říct, že jsem se mýlil. Myslím, že Slováci a Češi jsou si teď o poznání bližší. Mají k sobě o mnoho lidštější, bratrský vztah. Některé negativní nálady, které dříve panovaly na obou stranách, už vůbec nevidím. Oba národy se sice před takřka deseti lety rozdělily, a to velmi kultivovaně, ale v dohledné době se setkají v Evropské unii.
Ž á d n é r a d y d o ž i v o t a
Pane Kukuro, jednou jste prohlásil, že vaše žena stála při všech vašich životních výškách i hloubkách. Kdy jste byl nejvýš a kdy nejhlouběji?
Nejvýš jsem byl v Himálaji, nejníž v jedné důlní šachtě.
Tak jinak. Kdy vám bylo v životě nejlépe?
Když se narodil můj syn a když byl ještě malý.
Hrál jste si se synem? Nedovedu si vás představit, jak lezete po kolenou a tlačíte vláček...
Ani já si to neumím představit. Ale nemyslím, že by právě tohle bylo při výchově rozhodující. Ostatně, já syna nevychovával. Jakým právem, když z deseti mých rozhodnutí je jich osm chybných? říkal jsem si. Chlapci jsem rady do života nedával. Akceptoval jsem ho jako partnera. Naučil jsem ho vstát, když přijde ke stolu žena. Ukázal jsem mu, jak dobrá je italská kuchyně. A hlavně, nezavíral jsem dveře před svými chybami. On teď dělá doktorát v Americe na Barclay a z jeho deseti rozhodnutí jsou jen tři špatná.
 Slovenský herec Juraj Kukura na filmovém festivalu pro děti a mládež ve Zlíně. (28.5.2001) |
 Slovenský herec Juraj Kukura s manželkou prezidenta Dagmar Havlovou na dětském filmovém festivalu ve Zlíně. (28.5.2001) |
 Slovenský herec Juraj Kukura. |
 Slovenský herec Juraj Kukura. |
 Slovenský herec Juraj Kukura. |
