Na začátku byl žert
Kühnův dětský sbor, který letos slaví kulaté jubileum, založil roku 1932 světově uznávaný český sbormistr Jan Kühn, jenž sbor uvedl i na mezinárodní pódia. Za dobu své existence z něj vzešla řada sólistů, sbor uspěl v mnoha světových soutěžích, spolupracoval s dirigenty jako Rafael Kubelík, Claudio Abbado, Václav Neumann, Wolfgang Sawallisch a další.
Roku 1967 těleso převzal Jiří Chvála, který mu šéfuje dodnes. Dlouhá léta sbor působil pod křídly České filharmonie, v současnosti funguje jako obecně prospěšná společnost. Její výkonný ředitel Jan Maršálek také začal před časem organizovat vystoupení ve slavné koncertní síni. "Před třemi lety sbor vyhrál v konkurenci padesáti jiných sborů prestižní soutěž ve Španělsku. Tehdy jsme si žertem říkali, že víc už je jenom Carnegie Hall," vzpomíná Maršálek.
Podmínky jsou tvrdé
Dostat se tam ovšem není jen tak. Carnegie Hall totiž neumožní vystoupení každému. O programové náplni a účinkujících rozhoduje umělecká rada, a ta pečlivě zvažuje, kdo je hoden pozornosti hýčkaného newyorského publika. K povinnostem zájemce o vystoupení patří i shánění financí. Management Carnegie Hall totiž nevyplácí honorář v pravém slova smyslu, nehradí náklady. Samo vystoupení na svých prknech považuje za dostatečnou odměnu, na níž se dá stavět další mezinárodní kariéra a umělecká prestiž.
Stín z 11. září
Zástupci Kühnova dětského sboru poslali do New Yorku příslušné materiály a reference. "Zdůraznili jsme dlouhou historii sboru - věděli jsme, že na to v Americe dají. Také jsme věděli, že v Carnegie Hall už s úspěchem vystupoval proslulý vídeňský chlapecký sbor Wiener Sängerknaben, takže jsme si říkali, že bychom mohli mít šanci," podotýká Maršálek. Shánění a navazování kontaktů, hledání sponzorů a samo jednání se táhlo až do loňského podzimu, tedy tři roky.
Vše se vyvíjelo nadějně, jenže pak přišlo 11. září. "Veškeré spojení s New Yorkem bylo přerušeno, neměli jsme vůbec žádné informace. A když se kontakty obnovily, rodiče zase nechtěli ze strachu své děti do New Yorku pustit. Takže jsme měli smlouvy, sponzory, ale zase nám chyběli účinkující," vzpomíná Maršálek. Nakonec do New Yorku odletělo čtyřicet dětí. Část rodičů se však přesvědčit nepodařilo a několik zpívajících ratolestí muselo zůstat doma.
Tlouci do podlahy? Nepřichází v úvahu!
Samotným souhlasem umělecké rady a zveřejněním programu na webových stránkách Carnegie Hall ovšem nic nekončí. Při vystoupení v tomto kulturním svatostánku je nutno dbát nejrůznějších pokynů a předpisů. "Právní prostředí v Americe je pro nás hodně nestandardní. Například během příprav vystoupení za námi všude chodili administrativní pracovníci a kontrolovali dodržování smlouvy," říká Maršálek. Některé požadavky se týkaly i vlastního uměleckého ztvárnění. Tak třeba druhá část programu, která byla jakýmsi scénickým pásmem lidových koled, se musela obejít bez výtvarného prvku evokujícího české baroko. "Bylo nám dáno na srozuměnou, že by se tím porušila stylovost interiéru Carnegie Hall," vysvětluje sbormistr Chvála.
V části pastýřské hry zase americký management nedovolil, aby pastýři tloukli holemi o pódium. "Museli jsme hole o dvacet centimetrů seříznout a bušení jen naznačovat," podotýká Chvála.
Dobrý dojem
Tyto drobné provozní potíže však vyvážil celkový dojem z unikátního sálu. "Měl jsem určité obavy, jak v tomto velkém sále budou znít dětské hlásky, ale všechny obavy byly zbytečné. Akustika je vynikající, podobně jako v pověstných japonských koncertních sálech. Každé pianissimo je výborně slyšet," pochvaluje si prostředí sbormistr. Děti z dalekých Čech, jež doprovázelo Pražské dechové kvinteto, sice obrovský sál s kapacitou přes dva tisíce míst bezezbytku nevyprodaly tak jako osvědčené hvězdy (přišlo se podívat
|
Carnegie Hall hostí klasiku i pop |
 Carnegie Hall. |
