Úsvit mrtvých čili nová verze klasického zombi příběhu George A. Romera představuje lahůdku pro vyznavače žánru a pro ostatní modelovou slátaninu budící spíše smích než strach.
Ve zkratce: smrtící nákaza se šíří kousnutím, "zombíci" hledají nové oběti, skupina živých se opevní v nákupním středisku, vybíjená začíná.
Hrdinka jako vždy patří k vzácným jedincům, kteří zrovna s nikým nemluvili, zprávy si nepustili, nic netuší a pak se diví, když jim dítě od sousedů vpadne do ložnice s krvavými zuby.
Kousací epidemie prolije za pět minut víc kečupu než Tarantino za celý život, město skýtá za deset minut větší zkázu než katastrofický Den poté a dosud nenakažení, tradiční směs ras a pohlaví, už zas naivně slibují Hned jsem zpátky, drsně klejí a povykují Rychle, honem, běž, pohyb!
Nicméně Úsvit mrtvých hraje poctivě: už po čtvrthodině má divák jasno, zda chce zůstat, nebo jestli má najednou spoustu užitečnějších i zábavnějších věcí na práci.
Matka postupuje obráceně, skandální pověst, která ji provází, se týká více látky než ztvárnění a na ložnicovou "senzaci" se čeká hodinu.
Je to však příjemné čekání, příběh pětašedesátileté vdovy, která dceři rozmlouvá vztah s ženatým mladíkem a nakonec se sama stane jeho milenkou, je natočen střízlivě a s humorem.
Výchozí situace připomíná nové procitnutí vdovce ve filmu O Schmidtovi a Anne Reidová v hlavní roli se Nicholsonovu panu Schmidtovi směle vyrovná. Je věrná, nepřikrášlená, přizná každou vrásku, každý záhyb povislé kůže, únavu v očích, nejistou chůzi venkovské důchodkyně v londýnském mraveništi, stud nahé babičky přiznávající v posteli - Myslela jsem, že už na mě nikdy nikdo nesáhne.
A přesto z ní vyzařuje síla osobnosti, jiskřivější než náctiletý sex-appeal, tichá vítězosláva, žárlivost i provinilost vůči dceři. Škoda jen, že onu chytrou britskou civilnost ruší klišé uměleckých sklonů - jako by všichni hrdinové, co obhajují své právo na "divný"sex, museli psát básně či obdivovat sochy.
 Snímek ze filmu Úsvit mrtvých, nové verze klasického stejnojmenného hororu z roku 1978 |
