Sekery a jablka. Španělka a moravské lidovky. Živí a mrtví. Krvavá svatba, kterou pro pražské Stavovské divadlo připravilo režijní duo SKUTR, je postavena na mnoha přímých i nepřímých protikladech. Nejslavnější text španělského dramatika přelomu devatenáctého a dvacátého století Federica Garcíi Lorcy se Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka rozhodli překvapivě uvést bez akcentace na španělské rytmy. Podle Trpišovského totiž hrozilo, že snaha o kastaněty dopadne akorát nechtěnou parodií.
Režiséři se proto zaměřili na baladičnost celého díla a rovnou je vsadili do českého venkovského prostředí – chystaná svatba, která nedopadne pro nevěstin útěk s někým jiným a která končí tragicky, skutečně nemá daleko k Erbenovi. Zajímavý nápad se SKUTR rozhodli podpořit nejen vizuálně, ale i hudebně. Vedle venkovských oděvů tak zaujmou zpívané moravské lidovky i naznačené zvyky.
Jak Trpišovský uvedl v debatě po středeční repríze, tvůrci se pokusili rytmus balady dostat i do děje. První polovina tak částečně sestává zjasně daných obrazů, které podobně jako psaná balada jdou bez zbytečných pentlí rovnou k věci.
Zde však zřejmě nastává problém celé inscenace, první polovina sice jako mozaika poskládaná z jednotlivých předsvatebních výjevů vypadá krásně, pro absenci výrazných dialogů či delší dějové linky se však rozpadá v pouhou ilustrovanou sérii. SKUTR je zde opět silný v choreografiích i nasvícení, střídání sebelepších obrazů však hrozí nudou. Divák se nemá čeho chytit, krásná hudba a vizuál přece jen žádné představení neutáhnou. Chybí švih.
Krvavá svatbaStavovské divadlo premiéra 16. března 2017 režie: SKUTR hrají: Taťjana Medvecká, Pavlína Štorková, Patrik Děrgel, Filip Kaňkovský, Tereza Vilišová, Pavla Beretová, David Prachař, Saša Rašilov, Soňa Červená, Johanna Tesařová, Eva Salzmannová, Anna Fialová, Csongor Kassai, Radúz Mácha, Jan Bidlas, Matyáš Řezníček |
Což ještě více vynikne, když se konečně před koncem první poloviny začíná hrát. Diváky náhle překvapí silný moment, kdy se k nevěstě v podání Pavlíny Štorkové tulí ženich (Patrik Děrgel), ač ji přitom dole pod lavicí pevně za nohy drží Leonardo Filipa Kaňkovského. Síla a výmluvnost této chvíle konečně dodává inscenaci na naléhavosti. A té se Krvavá svatba pak naštěstí drží až do konce.
Zřejmě nejtalentovanější režiséři své generace ve své první činoherní režii na půdě první scény předvedli skutečně to nejlepší ze svého repertoáru. Ovšem pohyb, barvy a hudba zde tentokrát příliš zastínily vlastní příběh i herce. Pro všechna ta klubíčka, tance s noži a zpívané vložky se zde nějak zapomnělo na Lorcu. A možná i na diváka.
