knihy, literatura - ilustrační foto

knihy, literatura - ilustrační foto | foto: Profimedia.cz

Kříže pevně stojí, ohnul se jen ohybač

Prozaický debut scenáristy Marka Epsteina (1975) vyšel sice v edici Fresh nakladatelství Labyrint, ovšem čerstvého a svěžího se toho v románu Ohybač křížů nachází pramálo.

Prostomyslnost vyprávění, topornost stylu navzdory hovorovému jazyku a celková literární provinciálnost upomínají pamětníka normalizačních poměrů na ty nejobyčejnější z "mladých próz", jež vycházely v sedmdesátých a osmdesátých letech zejména v nakladatelství Mladá fronta, v edici Omega.

Změnily se pouze kulisy: v Epsteinově příběhu vystupuje farář, se sympatiemi se tu hovoří o víře, což by před čtvrtstoletím v oficiálně vydané próze nebylo možné. Podstata je však tatáž, nesouvisející s momentálním politickým režimem: umělecká zelenost, školácká "hranatost".

Když se již zmiňujeme o společenských souvislostech, dodejme, že v Ohybači křížů jsou podružné: figury se pohybují v současné Praze, nahozené téměř bezpříznakově.

Vypravěč Petr Sajdl, věčný student, trochu opilec, hledač štěstí, vnímá výhradně rodinné a milostné vztahy, nic dalšího nebere v potaz. Starost o babičku, otcovu matku, k níž se nastěhuje a pozvolna k ní nachází hlubší vztah, vede hrdinu k pochopení, že vazba k druhému člověku není jen možností brát si, nýbrž i nutností dávat, investovat.

Petrova cesta k srdci staré věřící ženy by mohla Ohybače křížů alespoň částečně přiřadit k žánru vývojového románu, v němž mladý hrdina prochází formativní životní etapou. Avšak jen těžko snesitelná dávka názornosti a předvídatelnosti Epsteinův debut zavádí k bizarní variaci na osvícenecký román (sebe)výchovný, k didaktičnosti chvílemi vysloveně komické.

Jedna scéna za všechny: Petr Sajdl si ze svěcené vody vaří kávu, má prý pak zcela výjimečnou chuť.

Katolickému knězi polské národnosti, za nímž dochází, chce takzvaně podříznout "kazatelskou větev, na kterou si dřepnul". Petr to provede následovně: "... a tak jsme museli sejít tou neproniknutelnou tmou do sakristie a uvařit si dvě kafe: jedno z normální vody a jedno ze svěcený, kterou jsme nabrali v kašničce u vchodu. Polák dlouho převaloval kafe na jazyku, pak si kleknul směrem k oltáři a pokřižoval se. ‚Amen.‘ A přece ten člověk nejspíš hluboce věřil." Ano, tak to tedy amen!

Ohybač křížů je znělé a slibné sousloví. Ale na Epsteinově próze zůstává pouze nalepeno, bez skutečné souvislosti s ní. Razance tohoto románu je omezena na několik výstižných sousloví a vět (například: "Prskali jsme na sebe takový hrůzy, že lidi v prvních patrech dovírali balkony.").

V součtu běží o dílko po všech stranách krotké. Je snadné založit si edici české "fresh" prózy. Je však čím ji naplňovat, má-li si řada udržovat určitou frekvenci titulů a únosnou uměleckou úroveň? Na to odpoví blízká budoucnost: další "fresh" tituly z Labyrintu.

K Ohybači křížů na závěr poznámku "uživatelskou": po přečtení se hřbet knihy rozlepil, kniha se téměř rozpadla. Takhle chatrně se tu paperbacky vyráběly před čtvrt stoletím, kdy monopolní tiskárny byly pány nad životem a smrtí státních nakladatelství. Dneska si to snad už není třeba nechat líbit.

,