Zmíněná produkce Rusalky měla premiéru roku 2010 v mnichovské Bavorské státní opeře pod taktovkou Tomáše Hanuse. Režisér Martin Kušej se inspiroval případem rakouského zvrhlíka Josefa Fritzla, jenž ve sklepě svého domu přes dvacet let věznil a zneužíval vlastní dceru. To samé dělal Vodník s Rusalkou, která sice toužila po jiném světě, ale nedokázala v něm žít.
Ať už si člověk o inscenaci myslel co chtěl, pěvecký i herecký výkon dnes pětatřicetileté Opolaisové byl strhující. „Byla to má stěžejní role, první velká mezinárodní příležitost v nové produkci,“ řekla iDNES Opolaisová.
Češtinu se prý učila celkem snadno. „Myslím, že váš jazyk cítím, i když jím nemohu mluvit. A také jsme měli skvělého lektora,“ pochvaluje si. O inscenaci mluví jako o profesionálně odvedené práci. „Byla tak promyšlená, že jsem k ní vlastně neměla otázky. Všechno bylo logické, protože Kušej od počátku věděl, co chce,“ tvrdí. Po sólistce nicméně žádal i fyzicky náročné výkony, třeba zpívat v akváriu plném vody. „Bojovala jsem s technickým týmem o to, aby voda byla teplá. Až jim režisér doporučil, ať si tam napřed sami vlezou,“ podotýká pěvkyně.
Kristine Opolaisová jako Rusalka v Mnichově
Herectví je pro ni velmi důležité. „Divák musí věřit tomu, co na jevišti vytváříte. Původně jsem chtěla být filmovou herečkou, a dodnes se snažím hrát třeba očima a vůbec jemnou řečí těla,“ zdůrazňuje. Přesto má určité hranice, za které by nešla. „Nezpívala bych nahá, ostatně neznám operu, v níž by to mělo skutečně smysl, snad s výjimkou Straussovy Salome, která při svém tanci odhazuje z těla závoje,“ míní.
Opolaisová začínala ve sboru Lotyšské národní opery v Rize, kde se později stala sólistkou. Tam také poznala svého nynějšího manžela, dirigenta Andrise Nelsonse. Světovou kariéru zahájila v Berlíně a pak už následovaly další metropole. Než ji ovšem zaujala opera jakožto kombinace hudby a herectví, měla jiné favority. „Jako teenager jsem poslouchala Tinu Turner, Michaela Jacksona nebo Madonnu. Na konzervatoř mne přiměla jít maminka, která také zpívala,“ upřesňuje.
Kromě Rusalky už Opolaisová ztvárnila i Jenůfu v Janáčkově Její pastorkyni, a to v Curychu. „Hudebně to byl úžasný zážitek, ale byla to má první role po narození dcery, a já jsem psychicky těžko snášela příběh, v němž je zabit novorozenec. Asi všechno beru příliš vážně, ale přesto jsem se rozhodla Jenůfu už nikdy nezpívat,“ přiznává.
Bleskový záskok v Metropolitní
Diváci kinopřenosů z Metropolitní opery si Opolaisovou pamatují z Pucciniho Bohémy, do níž loni v dubnu naskočila doslova bleskově a za okolností, které naznačily, co všechno management od pěvců může požadovat.
Kristine Opolaisová jako Manon Lescaut v Covent Garden
Večer předtím na jevišti proslulé scény zpívala poprvé Madame Butterfly a po představení usnula až v pět ráno. Někdy po sedmé ji vzbudil telefon. „Byl to ředitel Peter Gelb a požádal mne, zda bych hned ten den znovu nevystoupila, protože náhle onemocněla představitelka Mimi v Bohémě. Šlo přitom o sobotní odpolední představení, které začínalo už v jednu hodinu, a ke všemu se vysílalo do kin. Mimi jsem navíc naposledy zpívala před rokem. V první vteřině jsem odmítla, ale pak mi intuice napověděla, abych to riskla. Byl to ztřeštěný den, ale aspoň vešel do historie Metropolitní opery,“ směje se.
Tuto sezónu zazpívá v kinech opět, napřed v Pucciniho Manon Lescaut s Jonasem Kaufmannem a poté v Madame Butterfly. Puccini patří k jejím oblíbencům. „Na rozdíl od Mozarta nebo Verdiho, u nichž je spousta věcí striktně daných, mám u Pucciniho pocit mnohem větší svobody,“ vysvětluje.
Do Metropolitní opery se bude vracet i v dalších sezónách. „V plánu je i nová inscenace Rusalky, v níž bych měla zpívat titulní roli,“ prozrazuje.
