Zmíněná produkce Rusalky měla premiéru roku 2010 v mnichovské Bavorské státní opeře pod taktovkou Tomáše Hanuse. Režisér Martin Kušej se inspiroval případem rakouského zvrhlíka Josefa Fritzla, jenž ve sklepě svého domu přes dvacet let věznil a zneužíval vlastní dceru. To samé dělal Vodník s Rusalkou, která sice toužila po jiném světě, ale nedokázala v něm žít.
Ať už si člověk o inscenaci myslel co chtěl, pěvecký i herecký výkon dnes pětatřicetileté Opolaisové byl strhující. „Byla to má stěžejní role, první velká mezinárodní příležitost v nové produkci,“ řekla iDNES Opolaisová.
Češtinu se prý učila celkem snadno. „Myslím, že váš jazyk cítím, i když jím nemohu mluvit. A také jsme měli skvělého lektora,“ pochvaluje si. O inscenaci mluví jako o profesionálně odvedené práci. „Byla tak promyšlená, že jsem k ní vlastně neměla otázky. Všechno bylo logické, protože Kušej od počátku věděl, co chce,“ tvrdí. Po sólistce nicméně žádal i fyzicky náročné výkony, třeba zpívat v akváriu plném vody. „Bojovala jsem s technickým týmem o to, aby voda byla teplá. Až jim režisér doporučil, ať si tam napřed sami vlezou,“ podotýká pěvkyně.
Herectví je pro ni velmi důležité. „Divák musí věřit tomu, co na jevišti vytváříte. Původně jsem chtěla být filmovou herečkou, a dodnes se snažím hrát třeba očima a vůbec jemnou řečí těla,“ zdůrazňuje. Přesto má určité hranice, za které by nešla. „Nezpívala bych nahá, ostatně neznám operu, v níž by to mělo skutečně smysl, snad s výjimkou Straussovy Salome, která při svém tanci odhazuje z těla závoje,“ míní.
Opolaisová začínala ve sboru Lotyšské národní opery v Rize, kde se později stala sólistkou. Tam také poznala svého nynějšího manžela, dirigenta Andrise Nelsonse. Světovou kariéru zahájila v Berlíně a pak už následovaly další metropole. Než ji ovšem zaujala opera jakožto kombinace hudby a herectví, měla jiné favority. „Jako teenager jsem poslouchala Tinu Turner, Michaela Jacksona nebo Madonnu. Na konzervatoř mne přiměla jít maminka, která také zpívala,“ upřesňuje.
Kromě Rusalky už Opolaisová ztvárnila i Jenůfu v Janáčkově Její pastorkyni, a to v Curychu. „Hudebně to byl úžasný zážitek, ale byla to má první role po narození dcery, a já jsem psychicky těžko snášela příběh, v němž je zabit novorozenec. Asi všechno beru příliš vážně, ale přesto jsem se rozhodla Jenůfu už nikdy nezpívat,“ přiznává.
Bleskový záskok v Metropolitní
Diváci kinopřenosů z Metropolitní opery si Opolaisovou pamatují z Pucciniho Bohémy, do níž loni v dubnu naskočila doslova bleskově a za okolností, které naznačily, co všechno management od pěvců může požadovat.
Večer předtím na jevišti proslulé scény zpívala poprvé Madame Butterfly a po představení usnula až v pět ráno. Někdy po sedmé ji vzbudil telefon. „Byl to ředitel Peter Gelb a požádal mne, zda bych hned ten den znovu nevystoupila, protože náhle onemocněla představitelka Mimi v Bohémě. Šlo přitom o sobotní odpolední představení, které začínalo už v jednu hodinu, a ke všemu se vysílalo do kin. Mimi jsem navíc naposledy zpívala před rokem. V první vteřině jsem odmítla, ale pak mi intuice napověděla, abych to riskla. Byl to ztřeštěný den, ale aspoň vešel do historie Metropolitní opery,“ směje se.
Tuto sezónu zazpívá v kinech opět, napřed v Pucciniho Manon Lescaut s Jonasem Kaufmannem a poté v Madame Butterfly. Puccini patří k jejím oblíbencům. „Na rozdíl od Mozarta nebo Verdiho, u nichž je spousta věcí striktně daných, mám u Pucciniho pocit mnohem větší svobody,“ vysvětluje.
Do Metropolitní opery se bude vracet i v dalších sezónách. „V plánu je i nová inscenace Rusalky, v níž bych měla zpívat titulní roli,“ prozrazuje.