Nahrávka, které se prodalo přes půl milionu kopií, přinesla atmosférickou kolekci deseti brilantně zazpívaných, melancholicky laděných písní a nevšedních, mnohovýznamových textů.
"Lidé se často ptají, kam si nás mají zařadit. Po pravdě jim odpovídám, že mezi disko a Ennia Morriconeho," poznamenala s noblesním úsměvem Goldfrappová, která se pro kariéru muzikantky rozhodla ve chvíli, kdy jí v dětství otec přehrál Orffovu kompozici Carmina Burana. Will Gregory v tom čase vstřebával vliv klasiky a Beatles.
Ovšem na hudbě dua Goldfrapp nejsou vzory a vlivy příliš patrné. Za úspěchem Goldfrapp nestojí prolínání stylů, ale především umění hudební kompozice. Zejména pak vytváření nádherného prostorového zvuku, při kterém se odstíny třeba jen dvojice smyčců navzájem prolínají do dech beroucích, křišťálově čistých vazeb, tak jako ve skladbě Hairy Trees.
Se stejným šarmem se však dvojice pohybuje i v živějších polohách alba Black Cherry, kde dokáže svým písním střihnout nedbale elegantní až kabaretní háv nebo naroubovat na sebe hned několik různě strukturovaných harmonií a nechat je prorůst v jeden výrazný, pevný tvar (Crystaline Green, Black Cherry, respektive Tiptoe). Hrátkami s kombinováním analogových zvuků, industriálních motivů a melodie (například ve skladbách Train, Twist, Strict Machine) navíc ukazují cestu unaveným tvůrcům současné taneční scény.
Allison Goldfrappová je vynikající i jako zpěvačka. Položí-li se do jemné nálady, odplavuje veškerý okolní neklid s podmanivostí lehce zčeřené vlny z pohádkářova příběhu o mořské víle. Dokáže měnit polohy, barvy a s dechem zachází jako Sinatrova nemanželská dcera. Album je do poslední chvíle plné dramatického napětí a díky výtečné mixáži dokonale celistvé i bez ohledu na časté změny tempa.
Black Cherry, to je vroucnost a svůdnost, fantazie i skrytá realita, moderna prolnutá s retro. Goldfrapp s ním kráčí vstříc všem, kteří si v pop-music potrpí na skutečný originál.
