RECENZE: Krimi Dvojí hra nezachrání ani duo Owen-Robertsová

Novinka týdne Dvojí hra láká na slogan slibující propojení dvou hitů: "Dannyho parťáci potkali Mr. a Mrs. Smithovy." Dost možná, že se obě slavné komedie, podvodnická a špionážně romantická, opravdu někde potkaly. Klidně třeba u Kolína. Ale ve Dvojí hře? Ani náhodou.

Potkali se tu jedině dva přitažliví herci, Clive Owen a Julia Robertsová, jimž režírující autor Tony Gilroy, jinak scenárista příběhů o agentu bez minulosti Bourneovi, věnoval úsměvnou romanci „profesionálních lhářů“ čili špionů. Distributoři ve Dvojí hře spatřují jiný žánr: krimithriller. A co vidí divák? Dvě velké hvězdy plus velké unavené nic.

Řeší a řeší

Ve zkratce: on a ona, bývalí agenti tajných služeb, se dají na průmyslovou špionáž. Zkusí ošálit své šéfy a vydělat miliony, jenže ani láska nezlomí jejich starý zvyk z branže: navzájem si totiž nedovedou věřit.

Dvojí hra

50 %

USA, 2009, 125 min.

režie Tony Gilroy

hrají Clive Owen, Julia Robertsová, titulky, 125 minut

Kinobox: 62 %

IMDb: 6.1

Čeká se dovětek, že „z milé profesní úchylky vyplyne řada komických situací“,  tentokrát však není na místě. Z krize důvěry tu vypadne pouze lavina nudných řečí délkou připomínající divadelní výstupy.

Paradoxně přes nápor slov zůstává děj nepřehledný, neboť v duchu módní manýry poodhalí vždy další díl skládanky dalším z mnoha skoků v čase – čímž divákovu už tak rozdrážděnou trpělivost pokouší na doraz. Pozdě člověku dojde, že ospale zpomalenou úvodní rvačku Toma Wilkinsona a Paula Giamattiho v rolích obchodních rivalů měl brát jako varovnou předzvěst celých příštích dvou hodin.

Sotva si Owen odbude rituální námluvy ve smokingu a krátkou sledovací akcí dotvrdí, jak výtečným mohl být Jamesem Bondem, padne i se stále úhlednou Robertsovou za oběť podtitulkům typu „před dvěma lety“ či „po měsíci“. A ať se čas posune kamkoli, je to stejné: plno řečí, málo akce, ještě méně vtipu, jen hezký pohled na dva „řešící“ hrdiny.

Vykostěný polotovar

Do značné míry zrazuje již podstata zápletky, neboť špionáž ve výrobě kosmetiky zní hluboce nezáživně a nevýbušně. Dannyho parťáky film opisuje typem nekrvavých podrazů v rukavičkách, ale bez hravosti, nadsázky i stylu.

A na Smithovy už vůbec nemá: nechat hráče první ligy jen postávat a řečnit hraničí se sabotáží, neboť i jejich osobní kouzlo vyprchá. Odtažitá šaráda navíc způsobí, že ani dělený obraz předstírající napětí už nevytrhne z otupělého zírání a rafinovanost se neocení.

První žert v podobě nového plánu s pizzou dorazí pět minut před závěrem a Giamattiho silné sólo dvě minuty před jasným finále; jinak si Dvojí hra zahrává jen s publikem, kterému podává vykostěný žánrový polotovar s dietními účinky.