Krchovského dílo Nad jedním světem zklame

  • 2
Jak velkou událostí bylo v roce 1998 souborné vydání díla Jiřího H. Krchovského (1960), v současnosti asi nejčtenějšího českého básníka, tak velkým zklamáním je nynější edice šesti desítek textů z let 2003 a 2004 shrnutých pod titul Nad jedním světem.

Krchovský, který je na obálce knížky charakterizován jako "kultovní autor vzešlý z pražského undergroundu 80. let", si záhy vypracoval originální a srozumitelný básnický rukopis.

Nezastíral sice vliv, jenž na něj měly naivistické rýmy Egona Bondyho, zároveň však tento vliv svébytně rozpracoval.

Jeho expresivní básně plynou v dokonalých rýmech, mají silný rytmus, který místy vybízí až ke skandování, a nechybí jim chytlavé téma - láska, respektive živočišný, trochu sadistický a naturalisticky vykreslovaný sexuální pud a smrt, konkrétně pocit permanentní samoty v hrůzném světě, z něhož jediná cesta do bezpečí vede přes krchov.

Tedy přes místo, které se básníkovi stalo tolik vlastní, že si jej vetkl do pseudonymu.

Jenže zatímco dřívější Krchovského tvorbu poháněla kupředu racionálně stěží uchopitelná zběsilost, jakási umanutost, která jeho dekadentní strofy sytila třeskutou komikou, sbírka Nad jedním světem - stejně tak jako autorova loňská knížka Poslední list - rezignovaně stojí na místě.

Básník v motivech i obratech variuje a snad už i vykrádá sám sebe. Texty se smrskly na aforizující čtyřverší, živel z nich odplynul a nastoupila nutnost: z kdysi uhrančivé stylizace do Karla Hlaváčka počátku 21. století zbyl jen obláček namodralého dýmu.