Krásný i nudný lhář Baudolino

  • 1
Ve svém nejnovějším románu Baudolino, který vydal šest let po próze Ostrov včerejšího dne, se slavný Ital Umberto Eco (1932) vrací k téže látce jako ve svém superúspěšném románovém debutu Jméno růže. Opět je tu středověký člověk, který si vytváří svůj více či méně ortodoxní obraz světa. Jenže i u natěšených "ecologů" Baudolino pravděpodobně vyvolá nejednu ne zrovna příjemnou otázku.

Blahodárnost utopií

Eco svou zatím poslední knihu (originál vyšel v roce 2000) označuje za apologii utopie. Toto téma již zpracoval v eseji, v němž připomněl, jak blahodárný vliv měly na dějiny jisté omyly. Například při Kolumbově objevení Ameriky. Kolumbus totiž Ameriku neobjevil kvůli tomu, že celkem správně předpokládal kulatý tvar Země (což si mnoho lidí myslelo už od starověku), nýbrž proto, že se domníval, že tato kulatá země je mnohem menší. Proto se bez velkých obav odvážil riskantní plavby. Utopie a mýty patří podle Eca k hnacím silám dějin, neboť lidé jim věří a jednají podle nich.

Titulní postava knihy nového románu, Baudolino, bývá označována za lháře. Ve skutečnosti je spíše velkým vypravěčem či dovedným hráčem. Některá jeho vyprávění slouží k dosažení konkrétního cíle, ať osobního či politického, jiná jsou pouze hříčkou s nečekanými důsledky. Nejdůležitějším z těchto výmyslů je falzifikát v podobě dopisu o bájné říši kněze Jana kdesi na východě. Baudolino je však nejen pojednáním o pravdě a lži, ale také o nenaplněné lásce k ženě, o lidské touze objevovat a o pošetilosti mocných.

Ano a ne

Leč k ději. Příběh je zasazen do doby vlády císaře Friedricha Barbarossy. Ten při náhodném setkání v lese potkává vesnického chlapce Baudolina a adoptuje jej. Císař bere Baudolina na různé cesty po říši. Nakonec jej pošle studovat do Paříže. Kolem mladíka zde vzniká nesourodá komunita intelektuálů, která se více než seriózním studiem baví vymýšlením historek a fikcí.

Po studiích se Baudolino vydává s císařem a s druhy na křížovou výpravu. Ještě než dosáhnou Jeruzaléma, císař za záhadných okolností zemře. Jeho smrt je v knize jakýmsi předělem - po něm následuje druhá část, líčící cestu do mytické země kněze Jana nacházející se kdesi za Indií. Tyto pasáže se ze všeho nejvíc podobají fantastickému cestopisu. Čtenář se tu setkává s řadou záhadných bytostí, vyskytujících se v představách středověkého člověka: s jednonožci, s lidmi se psí hlavou, s očima na břiše a podobně. Protože jediným zdrojem, o nějž se můžeme opřít, je Baudolino sám, musíme líčení brát se značnou rezervou.

Po nesčetných útrapách se zbytek výpravy vrací do Evropy. Pro toho, kdo knihu nečetl, můžeme na otázku, zda poutníci nalezli království kněze Jana, odpovědět přímo Baudolinovými slovy: Ano a ne.

A existují zde i další dvojakosti. Dle svého rozpoložení budou jedni čtenáři preferovat první část knihy, která je sledem bizarních historek o podvodech, mystifikacích i prohnanosti a naivitě středověkého člověka, kdežto jiné publikum si vychutná část druhou, v níž Eco popustil uzdu své vypravěčské vášni a představivosti.

Kniha má také jakoby dvojí těžiště. Prvním je záhadná smrt císařova, která je obestřena klasickým tajemstvím vraždy v uzavřeném pokoji. Tím druhým je motiv svatého grálu.

A příště bude co?

Baudolino může mít mnoho společného se svým tvůrcem; přinejmenším se to Eco snaží naznačit v posledních větách románu. Po lháři Baudolinovi se možná někdy v budoucnu vylíčení té historie ujme nějaký ještě větší lhář. Zřejmě právě toto ztotožnění autora a vypravěče způsobuje, že Baudolino je jedinou skutečně životnou postavou. Ostatní figury jednají - no prostě jako figury, nikoli živí lidé. Představují pouhé typy, nevyvíjejí se.

Nenaplněnost pocítíme i při vnímání struktury a rytmu díla. Mnohé pasáže jsou nudné i pro ty, kteří si s obzvláštním zalíbením četli o disputacích ve Jménu růže či o myšlenkových konstrukcích intelektuálů ve Foucaltově kyvadle. Debaty o tom, zda může existovat prázdno, nebo jak se to má s božskou Trojicí, nedosahují v Baudolinovi vzrušivosti a naléhavosti kupříkladu tázání novice ze Jména růže. Za kompenzaci může čtenář Baudolina považovat pointované historky, ale celkový dojem - tedy že kniha příliš často ztrácí tempo - to nezvrátí.

Shrnuto: Umberto Eco potvrdil svou mimořádnou historickou a filozofickou erudici i to, že dokáže napsat historický a "postmoderní" román, jenž je víc než beletrizovaná učebnice nebo nesrozumitelná koláž. Potíž je v tom, že čekal-li kdo jakékoliv překvapení, nedočkal se. Co přijde za nějakých dalších šest let?


Umberto Eco: Baudolino
Přeložil Zdeněk Frýbort. Argo, Praha 2001, 512 stran, náklad neuveden, cena 349 korun

Italský spisovatel Umberto Eco po příletu do Prahy.

Umberto Eco.

Umberto Eco.

Umberto Eco.

,