I po těch letech, četných knihách, dokumentech, svědectvích jsou Hössovy zápisky úděsným čtením, které by si měli důkladně prostudovat všichni popírači holokaustu.
Je prošpikované paradoxy, z nichž ten nejmarkantnější spočívá v tom, že příběh komandanta koncentračního tábora Osvětim Rudolfa Hösse (1900-1947) by se zřejmě v jiné době a za jiných okolností odvíjel odlišně.
Höss snad mohl naplnit představy o snaživém, pracovitém zemědělci obrábějícím svůj kousek půdy a piplajícím milované koně. Ale nenaplnil. Mladý otec tří dětí našel svůj "pravý životní obsah" v oddané službě SS.
Moje duševno
Nejpověstnější z nacistických vyhlazovacích táborů budoval Rudolf Höss od píky a velel mu tři a půl roku do listopadu 1943. Po pádu Třetí říše se s novou identitou nějakou dobu skrýval, v březnu 1946 ho zatkla britská vojenská policie - ampulka s jedem se mu dva dny předtím rozbila.
Po vydání Polsku začal v krakovské vazbě dobrovolně, ba snaživě rekapitulovat svůj život, svou práci. Jde celkem o 114 listů, které Höss nazval Moje duševno. Začátky, život a prožitky. Psal je krátce před svou smrtí počátkem roku 1947 - z rozhodnutí polského Nejvyššího lidového tribunálu byl 16. dubna oběšen na místě, které tak neblaze poznamenal: v Osvětimi.
Jeho autobiografie doplněná o dílčí zápisky poprvé vyšla v polštině roku 1951 (kompletně pak o pět let později), německá, komentovaná podoba následovala roku 1958. Také český překlad, nadto vybavený předmluvou Ivana Klímy a doslovem Heleny Krejčové, přináší kromě Hössova Duševna i dva samostatné texty o Himmlerovi a Osvětimi, které souvisely s výslechy.
Více než šedesát let od konce války tak čeští čtenáři mohou posoudit autentické záznamy: mezitím se několika vydání dočkaly knížky věnující se Hössovu působení i výrokům, jako je Norimberský deník G. M. Gilberta či román Smrt je mým řemeslem slavného francouzského spisovatele Roberta Merleho.
Duch sboru
Tragédie a zároveň symbolika osudu Rudolfa Hösse spočívá v tom, že z něj zločince vlastně udělaly vlastnosti nijak výjimečné: přespřílišná horlivost, potřeba bezmezné víry a nekritický obdiv k autoritám.
Podle svých slov byl odmalička vychováván v přísném katolickém prostředí a k bezpodmínečné poslušnosti. Byl introvertní, ve vzpomínkách na dětství dojemně vykresluje projížďky s poníkem Honzíkem, na druhou stranu celkem zběžně přejde smrt svého otce i matky, kteří ho zaslíbili dráze duchovního.
Jakkoli Höss později omlouvá své nacistické angažmá vykonáváním příkazů, o nichž nešlo pochybovat, rané pochybnosti vůči církvi v sobě nijak nedusil, naopak prosadil svou vůli navzdory příbuzným i matce.
Jako mladičký dobrovolník na frontě v Turecku a Palestině za první světové války poprvé zažil opojný pocit "kamarádské pospolitosti", později, v polovojenských oddílech freikorps, kam vstoupil jako bezprizorní, zklamaný válečný veterán, už mluví o "duchu sboru".
Byl to také "duch sboru", který ho dohnal k podílu na jeho první politické vraždě, za niž si ve dvacátých letech odseděl pět let? Již od této pasáže je zřejmé, že se Höss na některých místech snaží umenšovat vinu, zamlčovat okolnosti a uhlazovat pojmy - brutální popravu vydává za spravedlivou odplatu stejně samozřejmě jako později považuje masovou likvidaci za výraz nutného postupu proti nepřátelům státu.
A často si bezděky protiřečí: cítí, píše a pojmenovává věci jako přesvědčený antisemita, ale osobní nenávist k Židům údajně necítil. Uvědomuje si, že pronikání zpráv o hrůzách páchaných v koncentrácích na veřejnost by nepřestalo, "ani kdybychom kvůli tomu postříleli stovky, tisíce lidí".
A hned v následující větě dodává: "To, že za šíření hrůzyplných zpráv, kterého se dopustili Židé, jsou trestáni jejich rasoví druhové, které máme v rukou, jsem tehdy považoval za správné."
Všichni hleděli na mne
Svým založením však Höss nebyl sadista, lpěl na své rodině, zvířatech, později při svém působení v koncentračních táborech Dachau, Sachsenhausenu i Osvětimi prosazoval slušné zacházení s vězni: "Nikdy, ani v jediném případě se nestalo, že bych já sám týral nebo dokonce usmrtil vězně. Žádné týrání jsem netrpěl ani u svých podřízených."
Odsuzoval šikanu a svévoli, miloval pevný systém, řád. Stejně jako Höss-vězeň pilně uklízel celu, pracoval v krejčovské dílně a učil se anglicky, Höss-komandant s frenetickým zápalem budoval vyhlazovací zařízení.
Nezastavily ho ani organizační nesnáze: pro kotle do vězeňské kuchyně neváhal zajet přes sto kilometrů, slamníky sháněl v Sudetech a ostnatý drát si prostě po kouskách nakradl. Zřejmě mu nijak nedocházelo, že posedlou snahou o maximální rychlost, efektivitu, kapacitu přisluhuje peklu.
Jak v předmluvě ke knize výstižně poznamenává spisovatel Ivan Klíma: "Je hrdý na to, že dosáhl výkonu, který se zdál nedosažitelný. Že ten výkon spočíval v počtu vražd za hodinu, nebylo pro něj podstatné."
Höss přiznává, jak bez záchvěvu v tváři sledoval likvidaci tisíců rodin, dětí, matek s novorozeňaty. Ve dne v noci, celé hodiny obhlížel přivážení mrtvol, vytrhávání zubů, stříhání vlasů, vykopávání masových hrobů a spalování. A on vydržel, šel příkladem - přece "všichni hleděli na mne". Jak by mohl dát najevo změkčilost, lítost, soucit?
Po léta vštěpovaná a přijímaná neúprosnost se odrazila i v jeho argumentaci a vyjadřovacím stylu: nezúčastněném, věcném, bezcitném, s čímž paradoxně "ladí" nečekané citové výlevy - obojí působí stejně přepjatě, nelidsky.
I ta nejstrašnější zvěrstva popisuje s neosobní chladností technických návodů, jako by je tím snad mohl umenšit; do nejmenších detailů vykresluje nápomocnost židovských komand (ostatně také pak určených k likvidaci), jako by svou vinu mohl svalit na své oběti.
Zásadní rozkazy ve jménu Vůdce pro něj byly "svaté, ty se žádným úvahám, žádným výkladům, žádným interpretacím prostě nepodrobovaly". Na drásavé otázky sobě i jiným odpovídal, "že tváří v tvář té železné logice, z níž vyplývá nutnost vykonávat Vůdcův příkaz, musí všechna lidská hnutí prostě umlknout".
A to je možná ten nejpodstatnější, trvalý paradox Hössovy autobiografie - ač celá vypovídá o potřebě sebepopírání a sebepotlačování, stává se výmluvným mementem, aby lidská hnutí umlknout nemusela.
RUDOLF HÖSS: Velitelem v Osvětimi. Autobiografické zápisky
Předmluva Ivan Klíma, úvod editor německého vydání Martin Broszat, doslov Helena Krejčová, přeložil Petr Dvořáček. Academia, 270 stran, doporučená cena 295 korun
