Hvězdou pondělního koncertu České filharmonie a dirigenta Jiřího Bělohlávka byla americká virtuozka Hilary Hahnová, která hrála Mozartův Houslový koncert č. 5 "Turecký“. Krásně sytým a barevným tónem, se samozřejmou technikou, s vlastním interpretačním názorem, který však nebyl v rušivém rozporu se stylem osmnáctého století. Nakonec ještě publikum potěšila dvěma bachovskými přídavky. Česká filharmonie na úvod zahrála Janáčkovu suitu Liška Bystrouška a po přestávce Dvořákovu symfonii č. 8. Její zpěvný a svítivý zvuk je klasika v nejlepším slova smyslu, která bude vždycky ozdobou festivalu, jako je Dvořákova Praha.
V úterý se natěšení diváci hrnuli do Rudolfina na exhibici klavírní těžké atletiky. Ruský pianista Boris Berezovsky měl totiž hrát Transcendentální etudy od Franze Liszta, což zvládá jen pár jedinců na světě. V poledne však kvůli zdravotní indispozici koncert odřekl. Festival narychlo zajistil českého pianistu mladší generace Martina Kasíka. Někteří diváci se to dověděli včas, jiní až na místě, zdálo se však, že většina jich vstupenky nevrátila. Kasík přirozeně uvedl jiný program, složený z děl Vítězslava Nováka, Leoše Janáčka, Klementa Slavického a Fryderyka Chopina.
Atletiku tedy nahradila převážně poetika. Kasík podal velmi pěkný, za daných okolností úctyhodně koncentrovaný výkon, přidal i Dvořákovu Humoresku a nad situací prokázal i sympatický nadhled, když na závěr divákům poděkoval za to, že „přišli na koncert, na nějž původně nechtěli jít“. Nicméně adekvátní náhrada to přirozeně nebyla a otázka, jestli za takových okolností není lepší koncert zrušit úplně, zůstala viset ve vzduchu.
Jak zní preparovaný klavír
Ve středu už zase bylo vše v pořádku a očekávaná Kremerata Baltica přijela i se svým zakladatelem, houslistou Gidonem Kremerem. Těžištěm zájmu tohoto souboru, který od počátku sdružoval mladé hudebníky z pobaltských zemí, byla vždy moderní hudba, tentokrát jako hold autorovi v názvu festivalu zařadili i Dvořákovo kratší Notturno pro smyčcový orchestr. A dokázali, že jsou zcela univerzální soubor, schopný zvládat všechny styly.
Koncert ovšem začali skladbou Georgse Pelecise Janus, kterou zřejmě zařadili až na poslední chvíli, takže v tištěném programu o ní nebyla žádná zmínka. Pelecis je lotyšský skladatel a profesor, ve skladbě se patrně inspiroval lidovou hudbou, ale ta sama o sobě příliš silný dojem nezanechala, spíš zaujal výkon, který podala německo-korejská houslistka Clara-Jumi Kangová.
Ve skladbě „mistra tanga“ Astora Piazzolly Cuatro Estaciones Portenas, líčící čtyři roční období v Buenos Aires, se poprvé objevila i hlavní hvězda večera, houslista Gidon Kremer. Ten si také roku 1999 objednal přepracování tohoto díla ruským skladatelem Leonidem Desyatnikovem, který do ní mimo jiné vsunul vlastní úpravy citací z Vivaldiho Čtvera ročních dob. Dalo by se debatovat o tom, zda takto z původního originálu nevznikla spíš další z mnoha variací na slavný barokní vzor. Každopádně si člověk představoval tančírny tanga, kde se vždy na chvíli objeví barokní paruka a zase zmizí v dýmu.
Večer vygradoval provedením skladby Alfreda Schnittkeho Concerto grosso č. 1., v níž se Kremerovo mistrovství spojilo s výjimečným talentem Clary-Jumi Kangové. Housle spolu vedly strhující dialog a posílily sugestivnost celé skladby, inspirované barokní formou, ale ve výrazu moderní a individuální. Schnittke využívá sice klasické cembalo, ale také tzv.preparovaný klavír, což je klasický klavír, mezi jehož struny jsou umístěny různé dřevěné, nebo kovové předměty, které zkracují zvuk na jakési drnčení. Během večera se představil i dvacetiletý litevský dirigent Martynas Stakionis, který dělal dojem velmi citlivého interpreta.
Piazzollu i Schnittkeho prosazuje Kremer už dlouhá desetiletí, v tomto směru tedy nešlo o nic dramaturgicky objevného. Rozhodně to však byl jeden z festivalových vrcholů.
