Jedna z mých žákyň s úryvkem Písně o Viktorce postoupila až do krajského kola recitační soutěže. Po jejím vystoupení ke mně přišel předseda poroty vysypal na mě: "Ta holka mohla vyhrát, ale ten výběr! Copak nevíš, že Viktorku si Seifert vybral jako jinotaj? Je to recidiva jeho postoje z roku 1929, když už tenkrát ošklivě smýšlel a psal o SSSR!" Marně jsem namítal, proč tedy byla v roce 1950 Píseň o Viktorce vydána?
Až později vyšlo najevo, že Gustav Bareš a Rudolf Slánský, funkcionáři z ústředního komunistického aparátu, vydání umožnili proto, že k útoku proti básníkovi potřebovali nový konkrétní argument. Teď šlo už o to, kdo provede sekyrnickou recenzi. Vybrali si básníka a redaktora Rudého práva Ivana Skálu, jenž zdeptal nejen Viktorku, ale v míře nejvyšší i samotného básníka. Skálův článek vyvolal mezi veřejností nesouhlas a hněv, na straně druhé se už připravoval podle sovětských praktik takzvaný spisovatelský čestný soud, ale kvůli stranickým sporům mezi Václavem Kopeckým a Gustavem Barešem k němu nakonec nedošlo.
Poté vůči Seifertovi následovaly poněkud vstřícnější kroky. Za sbírku Maminka (1954) mu udělili Státní cenu Klemeta Gottwalda. Nicméně Václav Kopecký ve své knize ČSR a KSČ (Praha 1960) píše jasně: "Jaroslavu Seifertovi bylo dovoleno vydávat básnické sbírky i po tom, kdy se spolu s Holanem dopustil těžké urážky vůči sovětské kultuře. Litovali jsme tehdy, že se neuskutečnil námi navrhovaný čestný soud, který by se byl touto věcí zabýval. (...) Jaroslav Seifert mohl pokračovat ve vydávání svých básnických sbírek, když učinil závažné omluvné prohlášení, jež od něho převzali soudruzi Ivan Olbracht a Jiří Taufer. (...) Učinil jsem si strašný dojem o nevděčnosti, když jsem na II. sjezdu Svazu čsl. spisovatelů slyšel řeč Jaroslava Seiferta." Seifert se tam, jak známo, zastal pronásledovaných spisovatelů.
Pro ilustraci této epizody zbývá už připomenout pokání, jež na II. sjezdu spisovatelů v roce 1956 učinil Ivan Skála: "...Velmi hrubým, nezodpovědným způsobem jsem psal o básníkovi a ublížil jsem mu. (...) Udělal jsem velikou chybu a cítím plnou mravní odpovědnost za ni. Zde v sále sedí řada lidí, kteří znají celé pozadí tohoto případu. Ale mlčí. Jedním z lidí, kteří pozadí znají, je s. Nezval i s. Drda je zná. S. Nezval ví, kdo začal administrativními opatřeními proti Seifertovi roku 1949, rok předtím, než já jsem svůj článek napsal..." (Literární noviny, č. 20 /1956).
Jediný náš básník oceněný Nobelovou cenou říkal, že poezie, to jsou slova oděná do krásy a krása do slov. Zanechal nám kromě básnických sbírek i knihu vzpomínek - Všecky krásy světa. Nechtělo se mu příliš psát a mluvit o podlosti mezi lidmi. Nezažil jí ale málo a nemělo by se na to zapomínat.
