Autorem svazku ze slovenštiny přeložených komiksových povídek je Daniel Majling, pětatřicetiletý divadelník a filmař z Bratislavy. A soudě podle světa antihrdinů černobíle a víceméně minimalisticky kreslených příběhů také intelektuál každým coulem.
Nicméně intelektuál se skutečně vbraným smyslem pro humor, ironii, ba co víc, sebeironii. Která se v takových kruzích pěstuje spíše výjimečně. V tomto ohledu nemůže čtenáře nenapadnout jediné srovnání: Woody Allen.
I on ke svým vzdělancům a umělcům, neschopným navazovat vztahy s okolím a žít přirozeným životem přistupuje s někdy jemným, často ale velmi cynickým výsměchem, a netají se tím, že se v mnoha ohledech směje sám sobě.
Není náhoda, že Rudo, hlavní postava Majlingových povídek, jež dala knize jméno, nese zčásti autorovy, ale, chceme-li je vidět, také Allenovy rysy.
Majlingovy povídky jsou typické konverzačky, prošpikované takzvanými hláškami, a to v míře skutečně vysoko nadstandardní. Některé výměny replik jsou tak zábavné, že má méně pohotový čtenář potřebu se je navrčet zpaměti, aby zvýšil svoje společenské akcie.
Větu „Doufám, že když ho rodiče dělali, že si dobře zašukali, protože to je definitivně poslední dobro, které způsobil,“ lze ostatně použít téměř denně na různé adresáty.
Skvělé je i využití vtipných kulturních konotací. Mrtvý John Lennon v podobě anděla posílá na zemi vzkaz, ať „se Hakl konečně naučí psát“ a jeden z protagonistů komiksu skrývá na žádost PEN klubu ve sklepě Salmana Rushdieho, protože ho „Katka Tučková už měla plné zuby.“ Královská zábava.
