Viktor Preiss ve filmu Černé jako smola | foto: Česká televize

KOMENTÁŘ: Viktor Preiss končí jenom proto, že chce. Nuda

  • 125
Naprosto běžná životní situace: člověk se rozhodne, že půjde do důchodu. Oznámí to, naplánuje, s kolegy zavzpomíná, popije a do kalného rána procitne s vědomím, že si konečně smí přispat. Žádná senzace – pokud se dotyčný nejmenuje Viktor Preiss.

Jakmile se objevila zpráva, že známý herec s červnovým koncem sezony opustí pražské Divadlo na Vinohradech, strhla se vlna dohadů, co za jeho loučením s domovskou scénou stojí.

Přestože sám Preiss do omrzení opakuje, že se nic nestalo, že je to dokonce „stará novina“, že jde o normální ukončení pracovního poměru dohodou na jeho vlastní žádost už k 31. prosinci 2015 se slibem, že zbylé tři tituly, jež má na repertoáru, do letošních divadelních prázdnin dohraje. „Je to normální osobní rozhodnutí v přátelské shodě s vedením, takže si ani nezasluhuje žádnou mediální pozornost,“ prohlásil Preiss doslova pro iDNES.cz.

Jeho verzi potvrdil i šéf Vinohrad, hercův kolega a dlouholetý přítel Tomáš Töpfer. Navíc racionálně uvažující profesionál, který moc dobře ví, že na spolehlivých jménech typu Preisse právě divácky zaměřená scéna stojí, tudíž by se jich sotva zbavoval. Tak z čeho se rodí tolik povyku?

Jednak z tradiční národní podezíravosti, protože divák má ještě v dobré paměti vynucenou vlnu odchodů hereckých veteránů z různých scén včetně Národního divadla, vysvětlovanou potřebou moderních experimentů s novými tvářemi. Jednak ze vžité představy, že umělec sám ze své vlastní vůle přece neodchází. Ale proč by nemohl?

Viktoru Preissovi bude za rok sedmdesát. Jenom pohybově náročnou frašku Georgese Feydeaua Brouk v hlavě hraje na Vinohradech dvacet let, od premiéry v roce 1996. Může se někdo divit, že vzdor potlesku úspěšný herec jednoho dne přestane cítit potěšení z veselých kopanců do zadku?

Podobný okamžik přece může přijít v každé jiné profesi: pekaři přestane vonět kvásek, sládkovi pivo, houslistovi se obehraje Vivaldi, učiteli začnou děti brnkat na nervy. Je to lidské, je to pochopitelné a mělo by se smeknout před každým, kdo důstojně odkráčí z vlastní vůle dříve, než mu jiní dají najevo, že už jaksi drobátko přesluhuje.

Preiss prostě v pevném angažmá končí, protože skončit chce, to je celá záhada. Jistě, z hlediska lovců skandálů pěkná nuda, kterou zkoušejí okořenit tajuplnými náznaky dramat v jeho divadelním i rodinném zákulisí – zbytečně.

S prominutím nejpitomější prvek umělé aférky představuje fakt, že odchod ze zaměstnání vykládá bezmála jako rekviem. Že Preiss nepoběží každé ráno do divadla na zkoušku, přece neznamená, že nebude hostovat, točit, recitovat, dabovat. Že se přesune na lavičku do parku, kde hodlá krmit holuby, peskovat teenagery a vnucovat turistům historky z natáčení. Jediná změna spočívá v tom, že už nebude mít na hraní „papíry“. Které naštěstí nepotřebuje.