Petr Hapka

Petr Hapka | foto:  Dan Materna, MAFRA

KOMENTÁŘ: Rejžek si kopl do Hapky. Kýčaře lze napodobit, Hapku těžko

  • 326
Hudební kritik Jan Rejžek si ve všeobecné atmosféře pochopitelné nostalgie a patosu na svém Twitteru neodpustil kopnutí, že Hapka byl „přeceněný kýčař“. Na to ale musím namítnout, že Hapkův způsob práce tomuto tvrzení neodpovídal.

Petr Hapka byl totiž nejen muzikou, ale i na pohled a svým životním stylem a příběhem romantickým obrazem umělce ze starých časů. Historky o Hapkově způsobu práce jsou pověstné.

Zemřel Petr Hapka

Když chtěl nahrávat v Rudolfinu, nechal ho pronajmout v noci, protože přes den coby známý bonviván prostě nebyl zvyklý pracovat. Natáčelo se, jen když cítil, že je na to vhodná nálada a rozpoložení. Jinak hrál radši scrabble. Jeho práce nebyla strojově profesionální, ale potřeboval pro ni vášeň, tou dokázal nadšeně strhnout svoje okolí a následně i posluchače.

Hapkův silný autorský rukopis a podvědomou povědomost jeho zvuku a melodiky nelze zaměňovat za mechanické sázení na jistotu a počítání emocí podle kalkulačky. Jeho nejbližší spolupracovníci o něm naopak vždycky hovořili jako o člověku, kterému bylo jedno, jaké jsou trendy, zda bude slavný, bohatý nebo zda jeho písně budou hrát rádia.

Hrála ho a hrají nejen jako autora, ale i v duetech a sólově, přestože sám rozhodně nezpíval školeným hlasem profesionálního zpěváka. Uměl totiž pracovat s hudebností, ale zároveň jednoduchostí, všeobecnou srozumitelností, prostřednictvím melodií dokázal posluchače na hudbu napojit.

Dobře je to patrné právě ve vnitřním kontrastu slov a nálady písničky Bude mi lehká zem, která ho teď doprovází ze světa. Ale i v ohlasu jeho práce pro film, která zůstává trochu neprávem zastíněna odérem Levandulové.

Výmluvné je také to, že za posledních pět let, během nichž už Hapka kvůli zdraví nebyl umělecky aktivní, nedokázal „jeho“ textař Michal Horáček přes usilovné hledání a všemožné internetové hudební dílny v projektu Český kalendář najít nikoho, kdo by dokázal jeho vlastní rýmy hudebně vystihnout s takovou elegancí a srozumitelností jako právě Hapka.

O tom, že rukopis je něco, co se nedá napodobit ani jen tak zreprodukovat, se přesvědčil i Ondřej Brzobohatý, který pomáhal na sklonku umělecké kariéry Hapkovy nápady dotáhnout, na dnes už pozapomenutém cédéčku Tante cose da veder, na němž je devět aranží ústřední melodie Kudykamu. Ta původní, Hapkova, je ve své syrovosti a živelnosti zároveň nejpřesvědčivější, i když ji hraje jen s klavírem.

Jeho největším autorským trumfem byla totiž rozpoznatelnost a samozřejmost, pro kterou bylo po pár tónech každé jeho písničky vždycky jasné, že „je to Hapka“. A ta důvěrná známost a přístupnost přitom nebránila prožívat skrz jeho hudbu příběhy i emoce.