Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

KOMENTÁŘ: Politický dramatik Václav Havel přivedl do Čech absurdní divadlo

  14:01aktualizováno  14:01
O politika a morálního kazatele Václava Havla se zajímá kdekdo. Ještě víc se veřejnost zajímá o jeho soukromý život. Existuje však také dramatik Havel. O toho se zajímají divadelnické menšiny.

Václav Havel | foto: iDNES.cz

A přitom jeho dramata ovlivnila duchovní prostor Čechů mnohem víc než jeho teoretická i praktická politika. Vliv Havlových dramat je ale skrytější, jak to ostatně napsal on sám: intelektuál pracuje mnohdy do úmoru, ale výsledky jeho práce jsou téměř neviditelné.

Bez Beethovena není trh

Ano, vliv umění na společnost je zásadní, byť mnohdy neviditelný. Společnost, která si za ministra kultury vybere ctitele skupiny Kabát nebo ctitele postimpresionismu z Berouna, je podezřelá a asi nasáklá buranstvím. Dnešní doba to málo uznává, ale bez umění je společnost ubohá, primitivní, neperspektivní. Celá naše civilizace, zbavená umění a uměleckého vývoje, zhroutí se jako nic.

Kde není Beethoven, není svobodný trh, řeknu vzletně. Umění je předpokladem či souputníkem veškerého duchovního rozvoje. Ne náhodou věnovali komunisti tolik energie na potírání umělecké tvorby. Instinkt jim říkal, co je nejvíc nebezpečné. Ne náhodou se Havel umělec stal hlavním nepřítelem komunistického režimu ještě dřív, než se mu postavil přímo.

Ale od začátku. Básník Hiršal ve vzpomínkách píše, jak do Prahy v 50. letech doléhaly přes železnou oponu z Paříže jakési neurčité informace o hře Čekání na Godota. Dva čekají, nikdo nejde. Nic se neděje. Dva klauni mluví. Hiršal jako básník i z toho mála informací cítil, že se něco v dramatu zásadního děje. Všichni se v Praze vyptávali, co se děje? Copak může být divadelní hra bez děje? Čekání – a ten očekávaný nepřijde? Ani nevíme, kdo to je. Pan Godot? Asi se jedná o divadelní zázrak.

Tak přišlo do Prahy absurdní divadlo, a už tento jeho příchod byl také absurdní.
Za pár let poté uvedl Havel absurditu na české jeviště. Zahradní slavnost v Divadle Na zábradlí. Přišel jsem právě v té době z lesa do Prahy na studia. Zahradní slavnost, vedle Krále Ubu, na mě působila jako zjevení.

Jako když se otevře vodstvo a ukáže se, co bylo dosud skryto. Nový, oslňující svět, ryby, záhadní tvorové, nové poznání, nový humor. Když jsem to včera řekl mé Evě, řekla: "Myslíš, jako když se odšpuntuje moře?" Ano, tak. Bylo to moje první seznámení s absurditou. Do té doby jsem nevěděl, že ten pocit mám. Havel mě naučil, hned po Kafkovi, že absurdní je normální, bohužel.

Našel absurdnímu divadlu rodnou zem, Čechy. Absurdnímu se u nás dařilo odjakživa, Havel absurdní Čechy objevil pro divadlo. Jeho dramatika je zásadní předěl, konec psychologického realismu, konec pravděpodobnostního dramatu, které vypráví příběhy jakoby ze života lidí. Reforma, kterou provedl Kafka v románu, provedl Havel v dramatu.

Realismus absurdity, absurdita reality. Absurdní humor. A šel ještě o krok dál, chápal divadlo ne jako divadelní provoz, nýbrž jako komplexní místo setkávání, divadlo apelativní, já bych řekl divadlo jako zpráva o lidské existenci, tedy divadlo existenciální, jak je s Grossmanem šest let na Zábradlí objevovali.

Režim znervózněl

Pro mě to byla a dodnes je doba iniciační. V lesích, odkud jsem přišel, nic takového nebylo, a přesto jsem ihned pochopil, toto je můj svět. Chyť zajíce, ať ho máš, píše Havel. Že je toto možné říkat na jevišti, to mě oslnilo. Zahradní slavností začalo v Čechách moderní divadelní drama a klikatá cesta ke svobodě.

Zpozorněl i režim. Chyť zajíce, ať ho máš? Co se tím myslí? Proti čemu to je? Proč to Havel píše? To přece ví každý, že kdo chce zajíce, musí ho chytit. Tak se absurdní divadlo, které mířilo mnohem hloub, kamsi pod komunistické podloží, k větší trvalosti lidské existence, než je jeden fanatický rudý extremismus, stalo divadlem politickým.

Dvacet let komunisti po politickém divadle volali. Že se ho dočkají z tak nebezpečné strany, nečekali. A přitom, kolik lidí vidělo Havlovy hry, kolika lidí se dotkla jeho estetika? Přesto jakési vlny společností procházely a zanechávaly v ní silnou stopu. Režim říkal angažované divadlo, protože chtěl divadlo neangažované, divadlo kulisu. Kulis měl dost, v 60. letech přišlo něco nečekaného: kulisy spadly, objevilo se za nimi umění, zdánlivě už vyhubené.

Dnes je Havlovo dědictví předmětem politických sporů, někdy zajímavých, jindy, jako právě v posledních týdnech, nechutných. Pro politické praktiky je nepolitický politik Havel lákavý cíl.

Obtížný vzkaz. Ale bez něj to nejde

Jenže v politice Havlův odkaz neleží. Nebo obráceně: jeho politika nebyla z těchto dnů a pro praktický politický život se nehodila. Byl spisovatelem, a v tom záležela jeho politická velikost.

Zanechal českým kulturním dějinám nečekaný vzkaz týkající se svobody. Parafrázuji: Kdo chce, aby fungovali investoři, musí chtít, aby fungovalo svobodné básnictví. Kdo chce, aby byly obchody přecpané haraburdím blahobytu, musí chtít, aby kvetlo svobodné umění.

V tom je cena politiky tohoto nepolitického politika a politického dramatika. Je to obtížný vzkaz, zejména v zemi plné špatných básníků a špatných investorů.







Hlavní zprávy

Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí
Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí

Recenze si přečtěte na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.