Režisér Julius Ševčík a producent Rudolf Biermann s cenou Český lev za nejlepší...

Režisér Julius Ševčík a producent Rudolf Biermann s cenou Český lev za nejlepší film roku, snímek Masaryk | foto: ČTK

KOMENTÁŘ: Český lev kvůli Masarykovi zváží změnu pravidel. Směšné

  • 210
Jedna aféra nestačí. Kvůli Masarykovi, který vyhrál České lvy za rok 2016, ač jde do kin až 9. března 2017, Česká filmová a televizní akademie „zváží změnu pravidel“. Řekl to její prezident Ivo Mathé v Radiožurnálu. Jestli výsledek Lvů budil údiv, tohle už je výsměch. Nemají snad vítězové sošky vracet?

Akademie, původní označení pro filozofickou školu, se dnes v obecném pojetí považuje za sbor významných osobností: důstojných, moudrých, seriózních. Jenže zdá se, že naše filmová akademie svou vážnost rozprodává na jarmarku. Její pozdní kajícné probuzení se dá chápat jedině jako pokrytectví.

O sporném postupu Masaryka totiž věděli akademici od loňského podzimu, kdy kritici právě kvůli čistě účelové předpremiéře v jediném pražském sále těsně před koncem roku odmítli snímek zařadit do svého hlasování. Statut cen filmových kritiků totiž mluví o nutné premiéře v „kinech“, nikoli v kině.

Akademici však hrdě namítali, že jejich pravidla snímek splňuje, a oháněli se oscarovým vzorem své soutěže: „Film musel být promítán běžným způsobem v některém kině v oblasti Los Angeles nejméně 7 dní po sobě s tím, že premiéra je v době od 1. ledna do 31. prosince daného roku.“

Původně tedy akademii nevadilo, že Masaryk jejích regulí využil, a jistě jí nepřekážel ani zjevný důvod, proč tak spěchal - aby mohl soutěžit se slabší loňskou kolekcí, protože letos už se rýsuje silnější konkurence. Naopak to vypadalo, že ji při hlasování oslnil: proč by jinak dostal rekordní počet cen?

Až dosud je postup akademie polemický, ale legitimní. Ovšem nyní přišel Mathého výrok: „Některým to přirozeně zkazilo náladu, to využití, zneužití pravidel. Sejde se prezidium, musíme si říct, jestli je to opravdu zásadní zneužití, nebo producentská strategie, která si vyžádá úpravu stanov.“

A to je směšné. Akademici se najednou tváří jako malí kluci, kteří se nechtějí hlásit k rozbitému oknu. Proč tak náhle prozřeli? Na koho chtějí svalit odpovědnost? Cožpak Masaryka neviděli? Lekli se ne právě nadšených recenzí, možného zklamání diváků, kteří od díla s rekordními dvanácti soškami čekají zázrak, či ublížených vlastních kolegů, na které se nedostalo?

Ať už za vítězstvím Masaryka stála šikovná kampaň, nebo zcela upřímné přesvědčení o jeho kvalitách, měla by akademie trvat na svém. Už vůči vítězi není fér, že couvá. Prezidium bude diskutovat, zvažovat, možná by měla jako politici zřídit zvláštní vyšetřovací komisi, která za rok sdělí, že nic neobjevila.

Prezidium tvoří „patnáct silných osobností“, jak řekl Jiří Bartoška, který z něj odešel. Asi těžko tu nalézají shodu lidé tvůrčích profesí se zájmy producentů. Ale i kdyby přišli s kompromisní úpravou, na nápravu pověsti je pozdě.

Když se tak zhlížejí v Oscarech, může akademie podle letošní tamní aféry zařídit náhradní ceremoniál, kde by po vyhlášení Masaryka filmem roku zvolala: „Omyl, chyby, vraťte sošky, vyhrál jiný.“

Jenže tu „chybu“ nemá na koho svést.