Cenu za nejprodávanější desku roku si v sobotu odnesla kapela Kryštof za svůj Srdcebeat, což ještě před ceremoniálem, tedy předtím, než se vědělo, komu ocenění připadne, zpochybnila kapela Kabát. Hodilo by se přizvat na pomoc čísla, jenže ta v tom dělají ještě větší zmatek.
Podle české pobočky Mezinárodní federace hudebního průmyslu (IFPI) se Srdcebeatu prodalo 28 753 kusů, Richard Krajčo při předávání řekl, že to bylo „přes padesát tisíc“, a v komentáři, který udílení doprovázel, dokonce zaznělo, že Srdcebeat byl „šestkrát platinový“, což značí šedesát tisíc. Navzdory tomu management Kabátu uvádí, že fyzických nosičů s albem Do pekla/do nebe prodal „více než 52 tisíc“.
Co to znamená? Kabát svou loňskou desku první měsíc exkluzivně nabízel pouze v prodejnách Tesco a jen zasvěcení vědí, kdo, kam a jak hlásil údaje o prodejích. Doporučení pro Anděly zní – nazývejte ocenění důsledně deskou roku „podle IFPI“. Muzikanti by potom v době, kdy se hudba prodává hlavně na koncertech a na webu, mohli tuhle cenu brát méně vážně.
Hudba až na druhém místě
Lenka Dusilová během své písně zkritizovala Miloše Zemana a otevřela tím stavidla. Podporu jí vyjádřila oceněná Klára Vytisková a přisadil si i David Koller, který Zemana, Klause i Babiše kritizuje dlouhodobě.
Se vším respektem a třeba i sympatiemi k jeho názoru však člověk může mít oprávněný pocit, že takové věci na hudební ceny nepatří. Možnost promluvit na toto téma v přímém přenosu je na druhou stranu lákavá a pochopitelná.
Dusilová za svoje vyjádření sklidila frenetický aplaus, což je zajímavé v kontextu toho, že mnozí žádali, aby se na Slavících naopak vůbec netleskalo Ortelu. Je dobře, když se umělci nebojí projevit názor na věc, kterou považují za zásadní. Ale je čeho se bát? „Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží,“ pronesl v televizním přenosu z festivalu Děčínská kotva Michael Kocáb v létě 1989. Je dnešní kritika mocných projevem stejné odvahy? Pevně doufám, že ne.
Na celé věci je potom nejsmutnější, že zastíní samu hudbu, o niž snad mělo jít především. Ne že by otázky směřování země neměly mít prioritu, ale už tak vyhrocenou debatu nikam neposouvají. Jen vyvolají další zbytečné vyjádření mluvčího prezidenta Jiřího Ovčáčka, tentokrát o „angažovaných umělcích“, a oba zaťaté tábory přesvědčí jen o jejich pravdě.
V neposlední řadě si sami hudebníci berou vítr z plachet, až budou volat po větší podpoře své tvorby. Bohužel oprávněně pak uslyší – a proč, když během svého svátečního večera místo hudby řešíte Čínu?
