Nejprve vyšel ve Španělsku otevřený dopis obviňující Izrael z genocidy, který podepsalo devětadvacet tamních hvězd včetně herců Javiera Bardema a Penélope Cruzové či režiséra Pedra Almodóvara. Odezva byla tak prudká, že umělci začali vydávat k původnímu otevřenému dopisu ještě dopisy dodatečné, vysvětlující, opět otevřené.
Třeba Bardem své původní výroky změkčil prohlášením, že si váží i lidu Izraele a lituje jeho ztrát. Cruzová zase přispěchala s přiznáním „Nejsem expert na situaci v Gaze“. Vášně propukly i na americké půdě, herečka Mia Farrowová couvla ze své zprvu jednoznačné podpory Palestině s dovětkem, že tím nemyslela Hamas a že jí prostě leží na srdci osud všech dětí.
Uživatelé sociálních sítí to mají snazší, zpěvačka Rihanna svůj výkřik o svobodné Palestině po přívalu kritiky prostě smazala. Avšak co s otevřeným dopisem? Média, která otiskla jeden, musí zveřejnit i druhý, třetí, pátý. Ocitovat Scarlett Johanssonovou nebo Howarda Sterna, kteří naopak stojí za Izraelem, či oscarového hrdinu Návratu domů, jenž na adresu Bardemovy party napsal: „Jmenuji se Jon Voight a jsem víc než naštvaný, jsem zklamaný.“ Načež dal kolegům lekci z historie i politologie – „Proslavili jste se a zbohatli, protože žijete v demokratické zemi; dokázali byste to v Íránu?“ – a hlavně z etiky: „Jako známé osobnosti nesete velkou zodpovědnost za to, co rozpoutáte; jak teď zastavíte vlnu antisemitismu?“
Nebyl to první ani poslední z otevřených dopisů nebo veřejných půtek kvůli Gaze, komik Russell Brand nedávno nazval televizního moderátora Seana Hannityho „dětinským“ a Hannity mu oplatil výrazy „hloupý ignorant“. Do toho analytici zkoumají, nakolik platí obecná představa, že umělci z Evropy stojí (spíše) za Palestinou, kdežto jejich američtí kolegové (spíše) za Izraelem. A na celém vývoji konfliktu to změnilo asi tolik jako vyznání ze soutěží Miss: „Přeji si světový mír!“
Jon Voight (21. září 2013)
Nicméně Voight měl pravdu v tom, že slavní tohoto světa by měli vážit svá slova, protože pro fanoušky představují téměř spasitele. Bůhví kde vznikla představa, že se herci, zpěváci, modelky a jiné hvězdy zábavního průmyslu mají vyjadřovat k situaci na Borneu, k tání ledovců či výzkumu klonování. Jistě, to právo mají – stejně jako my všichni, tedy právo občanské. Ale jestliže se svatě rozhorlí, načež trapně couvají a po médiích ufňukaně trousí „já to zas tak úplně nemyslel“, chce se střílet.
Kdyby si pánové Bardemové a Voightové posílali dopisy v zalepených obálkách, ubylo by trapasů. V tradičním westernu by si to vyřídili potmě u záchodků, podali si ruku a vrátili se do saloonu šarvátku zapít. Ovšem z otevřeného dopisu ani kapku whisky nevymáčknete, jenom záplavu obecných frází, velkých slov a ještě větších pravd. Tradice hlásající, že spisovatel je svědomí národa, zmutovala v praxi, kde má každý finalista SuperStar právo radit občanům, jak na kůrovce a jak žít.
Ještě že naše domácí celebrity svůj kazatelský patent na rozum až tak vehementně neuplatňují. Poradí, jak zhubnout, co vařit dětem a ve kterém seriálu se najde ta nejbáječnější parta.
A pokud už mají vyšší ambice, pak jdou rovnou do politiky. Však se zase brzy dočkáme.
