Daniel Hůlka

Daniel Hůlka | foto: Lenka Hatašová, iDNES.cz

KOMENTÁŘ: Víno pro Hůlku, kytici Dylanovi. Hlavně už žádné ceny

  • 16
Co asi tak mohou mít společného Švédská akademie a Pražský hrad? Překvapivě snahu o moderní marketing, která jim, pravda, zatím moc nevychází.

Při vší povinné úctě k oběma institucím, ani jedna neumí svou výroční slavnost pořádně prodat. Svorně tedy pochopily, že k Nobelovým cenám pro záhadné vědátory i k prezidentským řádům pro vojenské veterány by se slušelo přihodit cosi lidovějšího, vstřícnějšího, okrasnějšího, aby z mramoru vykřesla jiskřička zájmu.

A výsledek? Písničkář Bob Dylan se k Nobelově ceně za literaturu od 13. října vůbec nevyjádřil, natož aby jenom vzkázal zdvořilé – Díky, (ne)přijedu si pro ni. Takže důstojným akademikům došla trpělivost a dohodli se, jak prozradil jeden z nich, že „my už ani nehneme prstem, míč je na Dylanově straně“ (čtěte zde).

Naopak dychtivý zpěvák Daniel Hůlka vyzvonil už předem v rádiu Frekvence 1, že má být 28. října vyznamenán prezidentem Milošem Zemanem, od kterého si vypůjčil i průpovídku pro případnou kritiku, v níž sám prý vidí spíše závist – a to arabské přísloví Psi štěkají, karavana jde dál.

Samozřejmě karavany rozličných cen půjdou dál, i kdyby se psi uštěkali do němoty, nicméně jistý Jean-Paul Sartre kdysi prohlásil: „Kritika může být nepohodlná, ale nikdo neříká, že člověk je tu proto, aby žil v pohodlí.“ Týž Jean-Paul Sartre, který Nobelovu cenu za literaturu, stejně jako veškerá jiná oficiální vyznamenání důsledně odmítal s odůvodněním, že umělec by neměl dopustit, aby se z něj stala instituce.

Z Dylana už dávno instituci svého druhu udělali jiní, z Hůlky ji sotva vytvoří celá kolekce medailí. Dylana vyzývají lidé na internetu: Bobe, Nobelův výbor tě marně shání, mají pro tebe důležitou informaci, tak se jim ozvi; naopak z řádu pro řadového, byť dobrého zpěváka Hůlku si weboví diskutéři dělají hlavně psinu. Včetně poukazu, že Hůlka se před časem zastával Tibetu, což asi Hrad nemile zaskočí, jestliže právě kvůli schůzce ministra kultury s dalajlámou údajně nechce ocenit ministrova strýce, jenž přežil holokaust.

Jistěže se těžko poměřují: světově uctívaný básník, který letos dovršil pětasedmdesátku, a lokální muzikálový zpěvák, jenž svůj koncert k čtvrtstoletí na české scéně ohlašuje s příslibem „tří zbrusu nových písní“. Dylan již dostal od „svého“ amerického prezidenta Baracka Obamy medaili Svobody, nejvyšší civilní vyznamenání Spojených států, Hůlka zase „svého“ prezidenta podporoval ve volební kampani, a dokonce sám kandidoval za Stranu práv občanů Zemanovce – neúspěšně.

Bob Dylan k Nobelově ceně stále mlčí

Bob Dylan na obálce čínského časopisu (z knihy Kdo je ten chlap?)

Nicméně spravedlivě je třeba přiznat, že existují lidé, kteří by Hůlkovu koncertu dali přednost před Dylanovým; navíc jednomu ani druhému nevyprodá sál žádná cena planety. V obecné rovině platí pro pocty umělcům totéž: dejte jim k výročí lahev dobrého vína, zasypte je za výkon květinami, ale nezatahujte je do ceremoniálů na pomezí politiky. Pamětníci vědí, kolik dvojznačnosti nesl někdejší titul zasloužilý umělec, převzatý v 50. letech ze Sovětského svazu a po pádu komunismu zrušený.

Zoufalství akademií a kancléřů lze pochopit: umělci docházejí, skutečně nezpochybnitelné legendy se pod tíhou trofejí již dávno prohýbají a občanům je třeba předhodit známou tvář, která má známý hlas.

Jenže jestli se umělec vskutku zasloužil o stát, měl by před prezidentskou poctou třímat profesní triumf typu Oscara. Pokud se zasloužil o státníka, je to jejich soukromá věc, do níž se státní svátek nezatahuje. A má-li pocit, že mu všechny ceny světa mohou být srdečně ukradené, je to jeho svaté a sympatické právo, jen z toho nemusí dělat detektivku na pokračování.