Daniel Špinar se hned po svém zvolení uměleckým šéfem činohry Národního divadla pustil do změn hereckého souboru. Jako hlava scény na to má plné právo a bylo mu jasné, že se to bez zlé krve neobejde. Nejvíce rozruchu zatím vyvolal chystaný konec angažmá herečky Miluše Šplechtové, který nenechal chladným jejího manžela Jana Hrušínského, ředitele Divadla Na Jezerce.
Ten napsal otevřený dopis řediteli Národního divadla Janu Burianovi, kde upozornil na přesunutí busty svého otce Rudolfa Hrušínského na méně prestižní místo a odstranění busty Josefa Kemra z foyer divadla. Bez zjevné souvislosti s bustami zmínil i skutečnost, že při jednání mezi Špinarem a Šplechtovou zazněla slova o tom, že Špinar nemá Divadlo Na Jezerce rád a s Hrušínského názory nesouhlasí.
„Pan Špinar bude mít od příští sezony nepochybně možnost formovat soubor činohry ND dle svého. Dovolte mi ale, abych podotkl, že forma, kterou k tomu zvolil již dnes, je profesně i lidsky stejně nevkusná a nehodná Národního divadla, jako šíbování s bustami skutečných umělců,“ napsal Hrušínský.
Jak jednání probíhají, je do jisté míry Špinarova osobní věc. I Jan Hrušínský si samozřejmě z pozice ředitele může do svého divadla přivádět herce podle vlastního uvážení. Rozdíl je ale v komunikaci. Hrušínský vede oproti Špinarovi scénu soukromou, přesuny v Národním divadle by si od šéfa činohry komentář zasloužily, i kdyby to bylo lakonické „nehodí se mi do koncepce“.
Špinar si tedy dosud od věci zachovával odstup a chystané personální změny nekomentoval. „Pracovní pohovory jsou interní záležitostí Národního
divadla,“ vzkázal pouze. Odmítl se i zúčastnit přímé konfrontace s Hrušínským v České televizi. Jako šéf činohry se ostatně k přesunům bust ve foyer Národního divadla vyjadřovat nemusí.
Jeho úterní selfie, kterou si zcela veřejně vyvěsil na Facebooku, se tak dá logicky považovat za první reakci. I když k fotografii nenapsal žádný komentář, je zcela jasné, co si o celé věci myslí. Ironizující a sarkastické komentáře za něj obstarali jeho přátelé, většinou kolegové z branže, herci a dokonce i ředitel další pražské scény.
Celá kauza, která dosud spíš měla osobní nádech a zřejmě by vyzněla do ztracena, tak dostává nový rozměr. To, co může Špinarovi připadat jako vtip, může veřejnost ve spojitosti s Národním divadlem a zvláště hereckou gloriolou Rudolfa Hrušínského chápat úplně jinak.
„Pohyby“ v Národním |
Třeba že se činohry naší první scény chytila sice progresivní, ale uzavřená skupina mladých tvůrců, kterým není nic svaté. Když to přeženeme, stačí nyní už jen zahájit virální kampaň „Sáhni mi na rudolfa“ - trička s tímto motivem by byla mezi mládeží jistě oblíbená. Národní divadlo je ale první scéna v zemi, má kapacitu a možnosti, aby oslovovala široké publikum. Z podstaty věci by se o to i měla snažit a nikoli společnost rozdělovat babráním se v kauzách přesunu bust či změnách v hereckém souboru.
Jako režisér to přitom Daniel Špinar zjevně chápe, v posledních dvou letech připravil dvě shakespearovské inscenace, které dokázal podat moderně, ale zároveň jim zachoval klasický ráz tak, že jsou stravitelné pro širší publikum, aniž by byly šedivě průměrné či ztratily náboj. Bude velice zajímavé, jak se jako ředitel činohry ND se svou šancí vyrovná.
Takže i kdyby měl Špinar stokrát pocit, že Jan Hrušínský řeší zbytečné malichernosti či vychází z osobních animozit, musí si vážnost své nynější funkce uvědomit, náležitě podle toho vystupovat a na komunikaci s veřejností si zvyknout. Zhruba šedesát přátel, kteří mu dosud jeho selfie na Facebooku kliknutím označili „To se mi líbí“, totiž Národní divadlo, Stavovské divadlo či Novou scénu nezaplní.
