Stodolův Jožko Púčik – hra o poctivosti a její odvrácené straně – patří mezi nejslavnější hry slovenského dramatika spolu s Čajem u pana senátora, který měl před měsícem premiéru v Národním divadle. Braňo Holiček (mimochodem dramatikův prasynovec) se ujal nejen režie, ale i určité rekonstrukce Stodolova textu.
O co v Jožkovi Púčikovi a jeho kariéře jde?
Ivan Stodola napsal text v roce 1931. Hra sice reflektuje svoji dobu, je však velmi dobře přenositelná i do současnosti. Vychází z příběhu poctivého a slušného úředníka, který je obviněn z krádeže. Nic neukradl, mašinerie obvinění se však rozjede tak neúprosně, že Púčik nakonec zjistí, že je lepší se přiznat k něčemu, co nespáchal. Okolnosti obvinění jsou totiž tak drsné, že je pro pokorného a citlivého člověka i jeho okolí přijatelnější přiznat krádež než se hájit.
V čem je podle vás Jožko Púčik současný?
Právě v popisu té šílené mašinerie, která se kolem hlavního hrdiny strhne. Najednou se objeví celá řada intrikánů, Jožko Púčik je zmítán jejich podlostí. Kdybychom částku čtyřiceti tisíc korun, kterou údajně ukradl, dnes nahradili třeba dvěma miliony, nemuseli ychom už ve Stodolově hře měnit jediné slovo a působila by jako čerstvě napsaná. Prostě funguje a dobře rezonuje s dnešním světem, kde nemá slušnost a pokora příliš velkou šanci.
Stodolův text je však osmdesát let starý. Nepotřeboval skutečně nějaké výraznější úpravy?
Zkrátil jsem text pro potřeby scénického čtení, zachoval jsem však místy archaickou slovenštinu. Myslím, že je působivé ho slyšet v té původní slovenské řeči. V Divadle v Dlouhé ho předvede takzvaná slovenská sekce, účinkovat budou Martin Matejka, Magdalena Zimová, Peter Varga, Martin Veliký.
Chápete Púčika jako komedii?
Stodola sám Púčika řadil mezi své měšťanské komedie, je to jedna z těch nejhranějších. Tehdy hra vyznívala i jako moralita, od toho jsme upustili. Zbyla tak trefná komedie o tragických událostech.
