Hru napsal u příležitosti 250 let od Mozartova narození. Jeho hrdina však není géniem, leč pouhým dirigentem, jmenuje se Mazort a ošklivě se zaplete s totalitní mocí.
U většiny vašich her kritika hledá paralely, autobiografické rysy. Stejně tak u Wolfganga Mazorta, který svou upřímnou naivní vírou v socialismus připomíná mladého Pavla Kohouta. Co tedy má Mazort z vás?
Přesnější je říct, že sdílí společné rysy valné části mé generace. Ta jako by vstoupila do míru pětačtyřicátého roku z tunelu. Když někomu bylo v té době stejně jako mně sedmnáct let, celou pubertu prožil v protektorátní krvavé kleci. A když se mříže klece otevřely, byl náchylný považovat to, co se mu nabízelo, za dar z nebe. Takže naivita je jistě podobná. Nepodobná je však v tom, že mezi Mazortem a mladým Kohoutem, respektive mezi mou a Mazortovou generací je rozdíl, který nechápu. My jsme nic nevěděli, protože jsme byli odříznuti od světa. Oni si všechno o povaze takzvaně reálného socialismu mohli zjistit, a přesto se ve všem mýlili. To však není jen problém Mazorta či mladých Rakušanů, ale běžné to začíná být i tady. Příkladem je nedávné výročí křišťálové noci. Mladí dnes leckdy žijí v ještě horším klamu. Horším o to, oč je militantnější, a nezáleží vůbec na tom, zda se hlásí k pravici nebo k levici.
Máte o českou společnost obavy?
Ztráta instinktu ve svobodné společnosti vždy znovu zakládá nebezpečí nové totality. Například hlasy volající po zrušení armády jsou pro mě důkazem, že i lidé žijící osmnáct let v demokracii standardního typu nic nevědí. Obavy však mám o svět jako takový. Akcelerace civilizace, patrná na zběsile rychlém zastarávání komunikačních přístrojů, může zapříčinit, že diktatura vybavená všemi těmi moderními systémy může být tou poslední, kterou jsme na zeměkouli měli, protože je trvalou, jako ji popisuje Orwell ve svém románu 1984, který vřele doporučuju na noční stolek.
Jak se jako osmdesátiletý debutant cítíte na prknech Národního divadla?
Počkejte, to musím opravit, je mi teprve sedmdesát devět a půl. Ale vážně: nemůžu si stěžovat, že bych v životě zažil málo premiér, spíš naopak. Troufal bych si říct, že jejich počet jde do dvou stovek. Přivykl jsem scénám, jako jsou velká národní divadla či MCHAT, ale přesto jsem měl velmi zvláštní pocity, když jsem do Stavovského divadla vstupoval poprvé zadním služebním vchodem. Budu se zde opravdu cítit jako v Národním divadle, první scéně? A velké překvapení, cítil jsem se. Když jsem přišel na čtené zkoušky, abych objasňoval některá fakta, která mnohem mladším kolegům nemohla být známá, zjistil jsem, že režisér Michal Dočekal je dobře připraven. Potěšilo mě, že k práci na inscenaci zaujali všichni zúčastnění a priori pozitivní přístup – to nebývá ve všech divadlech pravidlem.
Chcete vědět více?
Celý rozhovor s Pavlem Kohoutem najdete
v příloze Kulturní scéna
v sobotní MF DNES.
