A jsou to paradoxy středoevropské kultury, že drama Malá hudba moci, jež Kohout před dvěma lety napsal v němčině, poprvé v jeho kariéře žádné rakouské, německé či švýcarské divadlo zatím neuvedlo. Pro české nastudování je musel do češtiny převést (za pomoci autora) překladatel Tomáš Kafka.
Dramatik dílem i životem
Malá hudba moci vznikla na zakázku. V roce 2004 vyzvalo Rakousko své umělce, aby k oslavě 250. narozenin W. A. Mozarta přispěli novými díly. A český i rakouský občan Kohout napsal hru o selhání intelektu, o selhání umělce i člověka tváří v tvář realitě moci, života i světa.
Autor měl v hlavě toto téma od svého vynuceného exilu v roce 1979. Na vlastní oči totiž viděl v Rakousku to, co sám provozoval ve své vlasti v padesátých letech: zaslepené, naivní, hloupé a v důsledku velmi nebezpečné levičáctví.
Fascinace části rakouské mládeže idejemi socialismu a zavírání očí před praxí "reálného" socialismu, který měli za humny, ho vyděsilo. A ještě víc to, že omámení se skaždou generací objevuje znova.
Pavel Kohout je dramatik celým svým dílem a i životem. Každou událost kolem sebe i ve společnosti vnímá vášnivě a dynamicky a převádí je do dramatických situací a jazyka. Tak vzniká podstatná část jeho díla.
Jsou to dokumenty jeho aktuálních názorů i událostí, v níž se v dané chvíli ocitl. Vždy šlo o díla a postoje otevřené a přímé, odžité a psané s maximálním osobním zaujetím. Taková je i jeho nejnovější hra.
Kohout s umanutou urputností hněte před divákem svou vizi nezvratné životní tragédie člověka, který uvěřil vábivým představám a bál se pravdy.
Osud kdysi nadějného salcburského dirigenta Wolfganga Mazorta (Jan Dolanský), který zaslepen salonním komunismem nadšeně odjíždí do NDR a odtamtud konfrontován s realitou (nejen politickou, ale i osobní) před ní bezradně po zbytek života prchá a ani po smrti se jí nezbaví, je typickým modelovým příběhem.
Kohout vystavěl vizi, vymyslel efektní melodramatický příběh, dodal nečekané zlomy a to vše uzavřel do existenciálního posmrtného dialogu hlavní postavy s jeho zpovědníkem – možná svědomím, možná hotelovým recepčním, možná andělem, nejspíš smrtí (František Němec).
Trochu kafkárny i tragédie
Je to atraktivní skelet, avšak nevyplněný živou hmotou, ale pouze a jen schematickými postavami, jež příliš snadno zapadají do autorových předem daných charakteristik a tezí.
Vyjadřují se banálními floskulemi a frázemi, jednají podle předem daných vzorců. A tak se Kohoutovo drama hroutí a zůstává z něj pouze a jen koncept, idea a ona efektní forma. V takové podobě nemělo vzniknout.
Režisér Michal Dočekal mu však zcela uvěřil a inscenuje je jako v podstatě realistickou, dokumentární hru. Trochu "kafkárnu", trochu tragédii, ale především otisk doby.
Na jevišti se objevují hotelové pokoje, hospodské sály, jezdí metro, řinčí rozbíjející se auto. Na velkoplošném videu jsou promítány živě snímané "přímé" přenosy jakoby z minulosti i přítomnosti, jež děj posouvají v čase. A herci se snaží působit věrohodně.
Vše se odehrává v ostrých střizích, téměř bez kontinuity, bez vnitřního vývoje. Postavy žijí v jakémsi bezčasí, chovají se stále stejně, ať se doba jakkoli promění (jde o rozpětí let 1980–2000), ať se octnou v jakékoli situaci.
Někteří herci, aby své postavy oživili, si vypomáhají miniaturními gagy (David Prachař), jiní vsadili na patos a skrytou vnitřní vášeň (Petra Špalková), někdo na ironizující odstup, hravost a nadhled (Antonie Talacková) a další třeba na realismus (David Matásek).
Nic z toho však nefunguje, neboť každá z postav je lapena sítí autorových tezí bez šancí na vlastní vývoj. Nejblíže v nalezení stylizace své postavy je asi František Němec jako recepční hotelu Pavouk. Jeho výstup s loutkou holuba má v sobě cosi uhrančivě mrtvolného, přitom je bizarní a neuchopitelný.
Bez vnitřní logiky
Dolanský jako Mazort odvedl heroický výkon. Je téměř neustále na jevišti, jeho postava prochází mnoha proměnami. Dolanský jí vtiskl aspoň špetku věrohodnosti tím, že jí dodal nejistá, neurotická gesta, hraje ji civilně, bez patosu a na odiv dávaných vášní.
Jeho závěrečné sebevražedné gesto je však zcela mimo psychologický rámec, který on i autor této postavě po celý čas přisuzují. Život někdy taková řešení nabízí, na divadle (a v literatuře vůbec) by však měl každý čin vycházet z vnitřní logiky příběhu a charakteru postavy. Ty se však na mnoha místech rozcházejí.
Hra Pavla Kohouta prochází prvním ohněm. Obávám se, že z něj nevyjde s čistým štítem. Možná by stálo za to ohořelá místa autorsky dotáhnout a dát jí ještě další šance. Třeba zrovna v Divadle na Vinohradech.
Pavel Kohout: Malá hudba moci (Eine kleine Machtmusik)
Národní divadlo Praha. České znění Tomáš Kafka a Pavel Kohout, režie Michal Dočekal. Délka představení 120 minut.
Hodnocení MF DNES: 20 %
