Ostatně oba hlavní protagonisté jsou na obalu vyfoceni ve smutečním. "Černá orchidej, z pekla vzhůru a z nebe srázem na zem. Že se nedaří, ucítíš, když někde blízko raší," zpívá Ester Kočičková.
Ale této desce o osmnácti písních se daří. Vtáhne člověka do světa šansonového umění, které obnažuje lidské vztahy v jejich romantické jadrnosti. Až mi tě odvezou je znamenitá píseň o ztrátě blízkého člověka a pláči, který ji provází. "Až mi tě odvezou, přivezu, jak jsem zvyklý, dříví z lesa. Sekeru, která žije tím, že klesá, pláčem pobavím," zpívá Nohavica.
Možná to jsou písně o něčem, co končí. A člověk si není jistý, jestli vůbec něco nového začne. Třeba láska v písni Milý, pomalém šansonu o umírání vztahu, zatímco ze skladby Nevymazlená čiší citová vyprahlost.
Hořkosladká nálada, zakořeněná nejspíš v dávném ruském románu nebo ve slovanských baladách, vystupuje z pomalých melodií Luboše Nohavici, který opatřil hudbou téměř všechny texty Kočičkové. Ve vlastní písni Gypsy blues se Nohavica odváže až k chlapácké bujnosti a řádění, za kterým se skrývá prázdno a smutek vojenského života.
V písních Ester Kočičkové ožívají všelijaké postavy, dokonce i mrtvé. "Gumových rukavic něhu dopřál mi Bůh, má ze mě snoubenku stehů, milenku much," zpívá Kočičková v písni Pitva. Když nálada klesne k naprosté černotě, vystoupí jiskřičky humoru nebo spíše pousmání, jež jsou zasunuty v podloží některých dalších písní.
Ostatně kontrasty jsou nejpůsobivější zbraní obou šansoniérů a jejich dueta patří k tomu nejlepšímu na desce. Píseň Dneska se nebude spát se vzepne k veselým, skočným tónům, ale ve skutečnosti o žádnou radost nejde. Stejně jako v pijáckém songu Až nám slezou nehty. A pokud by posluchač padal úplně do depresí, uvolnění nabídne syrová milostná píseň Voskování, pastování.
Hlas Ester Kočičkové a klavír Luboše Nohavici. Úplně to stačí. Šansonové umění vykvetlo naplno stejně jako album Černá orchidej.
Ester Kočičková a Luboš Nohavica - Černá orchidej
CD 48:51 minut, cena 300 korun
hodnocení MF DNES: 80 %
