Moderátorka zpráv a rekonstruování starého kláštera, to je docela neobvyklé spojení. Jak vás to napadlo?
Jednou za mnou přišel můj kamarád z Primy a řekl: Martino, vezmi si holínky a pojeď se mnou, něco ti ukážu. Jeli jsme dvě hodiny autem a já nevěděla kam, už jsem skoro ztrácela trpělivost. Potom jsme zastavili v obci Pivoň v západních Čechách a on mi ukázal klášter. Ale co říkám klášter! To byl přelud. Nádherný, ponurý, jenže v dezolátním stavu. A já jsem věděla, že jsem ztracená. Bylo to místo, odkud se nedalo odejít.
Takže?
Šli jsme na oběd do jedné z místních hospůdek a tam se zrodil plán: seženeme peníze na opravu a vybudujeme tam místo, kde se budou zotavovat děti z krizových oblastí světa a české děti, které potřebují dlouhodobou rekonvalescenci, například po úrazech. Pečovat by o ně měli staří lidé, pro které tam vybudujeme zvláštní domov důchodců. Byly by to dvě mouchy jednou ranou: zachránili bychom unikátní památku, jednu z nejcennějších v republice, a kromě toho bychom vytvořili něco, co má smysl. A tak vzniklo občanské sdružení Aurelius.
Jakou funkci v něm zastáváte vy? Počítám, že vás asi lidé nemůžou potkat, jak někde házíte lopatou.
Jsem místopředsedkyní sdružení. Lopata není to, čím mohu být projektu užitečná. Ale možná i na ten okamžik dojde.
Mám si to vysvětlit tak, že s moderováním na Primě teď skončíte?
Vůbec ne, o tom jsem ani na chvíli neuvažovala. I ostatní členové sdružení si zachovali svá povolání. Je důležité, abych dělala stále to, co dělám. Jednak proto, že mě moje práce baví, a pak, kdybych byla obyvatelka Pivoně, tak se tomuto úkolu sice mohu věnovat na plný úvazek, ale nikdy bych nedokázala dát klášteru to, co můžu jako moderátorka zpráv a známá osoba. Mým vkladem je - kromě neustálého shánění peněz - známá tvář a snad i dobré jméno.
Dovolte jednu velice osobní otázku. Vy jste věřící, že?
Tohle téma nerada veřejně otevírám. Ať řeknete cokoli, vždy z toho nakonec na papíře zůstane jen póza. Rozhodně to nefunguje tak, že pokud jsem křesťan, tak opravím klášter, a pokud nejsem, tak to neudělám. Souvislost mezi klášterem v Pivoni a mojí vírou nehledejte.
Jen pátrám, z čeho tahle vaše aktivita plyne. Pro lidi z showbyznysu není příliš typická.
Říká se, že člověk dělá dobré věci ze sobectví, připadá si pak lepší (smích). A kromě toho se na mě spousta lidí obrací s prosbou: Můžete prosím pomoci tomuhle stacionáři nebo dětskému domovu? Nepřišla byste moderovat tohle vystoupení, jehož výtěžek bude věnován na dobročinné účely? Zjistila jsem, že bych nemusela dělat už nic jiného než dokola objíždět různá zařízení - tu něco odmoderovat, tamhle zazpívat - a nic pořádného by z toho nevzniklo. Nechci se rozdat v drobných.
Žádají vás o pomoc i jednotlivci?
V jednom kuse. Neustále dostávám žádosti o peníze. Někdy vím rovnou, že pisatel mě vlastně jenom zkouší, ale někdy jsou to opravdu srdceryvné příběhy. A tak nad těmi dopisy sedím, přemýšlím a mezitím mi volají z vrátnice na Primě, že tam čeká nějaký pán a chce si půjčit peníze. Že jsme se někde potkali, a jestli mu nemůžu půjčit pár stovek. Takže klášter v Pivoni je vlastně i ochranou. Teď už můžu všem s čistým svědomím říct: Ne, nemůžu vám dát peníze, obraťte se na někoho, kdo nemá na zádech klášter za tři sta milionů.
Jak si vysvětlujete, že se lidi obracejí zrovna na vás? Nebo tohle se stává všem lidem z televize?
Bavila jsem se o tom několikrát s kolegy a je jich ještě pár takových, na které se lidi obracejí. Možná, že nepůsobím tak strašně hodně. Možná vypadám jen jako strašný pracháč! (směje se)
Já myslím, že je to jinak. Vás má prostě každý rád od pohledu. Ve svém okolí mám minimálně tři muže, kterým jste nadmíru sympatická. Když jsem třeba oznámila svému tatínkovi, že jdu dělat rozhovor s Martinou Kociánovou, tak řekl jen: „Jo? S tou kočkou?“ Připadáte si jako sexbomba?
Být sexbombou, to není jen stav těla, ale hlavně stav mysli. A protože si jako sexbomba nepřipadám, tak jí nejsem. Třídní krasavicí jsem nebyla nikdy. Ve všech školních soutěžích krásy jsem skončila na třetím místě. Ve všech dětských partách jsem měla pozici té holky-kamaráda. A dvakrát se mi dokonce stalo, že mi kluci v nadsázce řekli, že jsem nejlepší chlap, kterého znají.
No nevím. Vy jste si ani nevšimla, že vás spousta chlapů obdivuje?
Občas se stane, že mi někdo nechá ve vrátnici Primy květiny nebo napíše hezký dopis. Vlastně se stalo jen jednou, že mě zájem nějakého muže trochu vyděsil - to když k nám domů přišel boxer.
Cože?
Otevřela jsem dveře a uviděla obrovskou kytici růží, kterou přinesl nějaký úplně neznámý muž. Byl to boxer, stačil se mi ještě mezi dveřmi představit. Ptala jsem se ho, jak mě našel, a on mi vyprávěl, že mě vlastně stopoval - nejdříve za mnou jel a potom šel. Tahle představa mě trochu vyděsila - jak si někdo může velice lehce zjistit, jaké máte zvyky, kde bydlíte. Naštěstí ten pán vypadal velice mírumilovně, předal mi kytici a ptal se, jestli nepůjdu ven. V tu chvíli se ale můj muž Tomáš přišel podívat, co se u dveří děje, a řekl mu, že ven rozhodně nepůjdu. A bylo to.
Veslo převzala Nicol Lenertová
Lidi si vás pořád hodně spojují s Novou, kde jste také hlásila zprávy. Pak vám Vladimír Železný zakázal účinkovat v muzikálu a vy jste si to nechtěla nechat líbit, odešla jste. Mluvila jste s ním ještě někdy potom o svém odchodu? Zalitoval někdy?
S Vladimírem Železným jsme se sice od té doby potkali mnohokrát na různých večírcích a normálně jsme si popovídali, k mému odchodu jsme se ale nikdy nevraceli. Proč také? A jestli toho litoval? To byste se museli zeptat jeho. Ale nemyslím, že by v těchto případech uvažoval v kategoriích litovat - nelitovat.
Vaše vztahy s Vladimírem Železným nebyly ani předtím nijak blízké?
Byl to klasický vztah nadřízeného k podřízenému. Nikdy jsem s ním nemluvila jinak než pracovně.
Nikdy jste spolu nebyli třeba ani na soukromé kávě nebo obědě?
Nebyli. Jenom jsem se někdy dostala do užšího výběru lidí, které pan Železný pozval na oběd, to když nám chtěl za něco poděkovat. Co se týče mého odchodu z Novy, řeknu vám ještě jednu věc: už jsem docela ráda, že jsem tohle pomyslné veslo předala Nicol Lenertové.
Co tím myslíte?
Znáte pohádku O třech zlatých vlasech děda Vševěda? Vzpomínáte na toho převozníka, který vtiskne někomu veslo do ruky a řekne: Tak, a teď tady budeš převážet místo mě ty? Místo mě teď bude pořád dokola o svém ochodu z Novy vyprávět Nicol Lenertová. Já už toho mám za těch sedm let opravdu dost.
Měla jste někdy takové šťastné období, kdy jste si říkala, že teď je můj život úplně báječný: mám báječného manžela, skvělou práci, vlastně mi nic nechybí?Poslední dobou si to říkám skoro denně. Protože dřív to bylo tak, že se mi buď dařilo v práci a zároveň nedařilo ve vztazích, nebo naopak. Teď se to naštěstí změnilo. Doma mám svého muže a své bezpečí a to je pro mě nadevše. Přitom mám práci, která mě baví, a kromě toho můžu ještě zpívat a dělat všechno, co mě těší.
Uvažujete o tom, kdy budete mít děti?
Děti samozřejmě chci. Ale nijak je neplánuji, neříkám si, že je budu mít za rok nebo za dva nebo hned teď. Prostě až budou, tak budou.
S politikem na kávu?
Při své práci se často stýkáte s politiky. Je vám některý z nich sympatický tak, že se s ním vídáte i mimo práci?
Samozřejmě. Ale kdo to je, to neřeknu.
Proč ne?
Moderátor by tyhle věci neměl troubit do světa. Někteří politici jsou mi sympatičtí, ale s jejich politickými postoji nesouhlasím.
Jenže vy přece nejste část zpravodajského týmu. Moderátoři jsou v televizi hlavně za své jméno a za svou tvář, sami za sebe.
To není pravda. Jsem součástí zpravodajství a televize. Řeknu vám to asi takhle. Když z obrazovky něco říká moderátor zpravodajství, lidé mu věří, protože většinou hovoří o faktech. Věří, že to, co říká, je pravda. Proto nesmím účinkovat například v reklamě. Kdybych tvrdila, že tenhle jogurt je nejlepší, nebylo by to fér. Hrozilo by, že mi lidé uvěří i tohle a budou to považovat za fakt. Stejné je to s politiky.
Do tohoto etického problému se tedy musela zaplést vaše moderátorská kolegyně z Novy Jana Bobošíková, když řekla otevřeně, koho by chtěla za prezidenta. Udělala podle vás něco špatně?
Jsou věci, která nám zákon nezakazuje, a přesto je neděláme. Nelze se vždy schovávat za zpravodajství. Jsou věci, ke kterým musím jako občan zaujmout stanovisko. Takže i já bych vám klidně řekla, koho bych chtěla mít prezidentem.
A koho tedy?
Ideální by podle mne byly osobnosti jako Pavel Tigrid nebo Tomáš Halík. Mezi současnými kandidáty by se mi nevybíralo lehce.
To je také trochu vyhýbavá odpověď. Nespletu se, když řeknu, že na ně nějaký názor přesto máte? Nebo jsou vám zprávy, které čtete, lhostejné?
Rozumím tomu dobře, že se mě kulantně ptáte, jestli nejsem jen mluvící hlava, která přečte, co se jí dá do ruky, a na nic nemá svůj názor? To jste myslela vážně, jestli jsou mi zprávy šuma fuk?
Třeba je to pro vás rutina...
Jde to vůbec, nemít na politiku vlastní názor? Myslíte si, že bych pracovala dvanáct let ve zpravodajství, kdyby mi byla politika ukradená? Vždyť moje práce se kolem ní stále točí! Mnohé politiky znám z té oficiální stránky a další i osobně, a z každého mám nějaký dojem. Ale vzhledem k tomu, že dnes večer budu sedět před kamerami a hlásit zprávy, nepřijde mi taktní a profesionální, abych tyto své dojmy někomu sdělovala.
Dobře. Stalo se vám někdy, že vás nějaký politik pozval na kávu?
Stalo. Není to ani mezi mými kolegy nic neobvyklého. Mezi politiky mám známé, ale jsou i takoví, s nimiž bych na kávu nešla. Kdo mě kam zval, to vám neřeknu. Také bych nechtěla, aby o mně někdo do novin povídal, že jsem ho někam pozvala a on mi dal košem.
Košem jste mu tedy dala vy?
Ano, já jsem mu dala košem.
Nechcete nikomu ublížit...
Víte, myslím si, že to by snad mělo být normální! Když už je o tom řeč, nevlastním typicky ženské klevetnictví. Všimla jsem si, že drby se ke mně přestávají donášet, protože jejich nositelé zjistili, že je neposílám dál. Problém je v tom, že jsem teď zoufale neinformovaná.
Vy nejste ani trochu zvědavá?
Ale ano, zvědavá jsem. Jen nejsem klepna.
Znám lidi, kteří mě rádi nemají
Nechte mě, abych to shrnula. Takže Martina Kociánová je hezká, není klepna a chová se čestně. Kromě toho je i docela zábavná a ještě ke všemu má podle všeho na věci vlastní názor! Máte vy vůbec také nějaké špatné vlastnosti?
Před časem jsem poslouchala v rádiu rozhovor s jedním spisovatelem a ptali se ho tam přesně na totéž. Řekl nějakou špatnou vlastnost, ale ne tak hroznou, aby ho za to někdo odsoudil - vlastně to bylo něco docela sympatického. Ještě nikdy nikdo neodpověděl něco opravdu opovrženíhodného: jako například, že krade nebo po ránu střílí zpěvné ptáky. Naprosto rozumím tomu, proč to řekl, ale já tuhle taškařici nechci hrát.
Zeptám se ještě jinak. Na vašem místě by asi nemohl pracovat nikdo bez ambicí. Byla jste někdy přehnaně ambiciózní?
To musí posoudit jiní. Ale mám pocit, že mezi ambicemi se musí rozlišovat. Pokud má někdo ambice umět zpívat, aby dostával briliantové prsteny a norkové kožichy od sponzorů, je to jeho věc. Pokud chce dobře zpívat jen pro hudbu samotnou, je to jiné. Když nazpívám árii, která je krásně napsaná, má očistnou melodii, chci prostě vidět lidi brečet. To jsou mé ambice. Na druhou stranu, kdybych viděla brečet vyprodaný sál Vídeňské opery, nebudu se zlobit. Pravdu má ďábel z mého oblíbeného filmu Ďáblův advokát, když říká: Ješitnost? To je můj nejmilejší hřích!
Kdy jste na sebe třeba byla pyšná?
Přehnaným sebevědomím jsem nikdy netrpěla, spíš jsem měla vždycky opačný problém. To až v poslední době je to lepší, uměřeně k tomu, jak mi začíná být čím dál víc jedno, co si o mně okolí myslí.
Můžete být trochu konkrétnější?
Nechci některé věci považovat za normální jen proto, že jsou běžné. Nevadí mi být kvůli tomu směšná. Nemusím za každou cenu vypadat jako světák. Chci se pořád umět divit tomu, že mi někdo nabourá auto a odjede, aniž by mi tam nechal vzkaz.
Ať se na vás člověk zeptá kohokoli, slyší pořád totéž: Martina, to je taková ta hodná holka z Moravy. Třeba i ti, s nimiž jste chodila do hospody, o vás tvrdí, že jste se nikdy neopila a neprováděla žádná alotria. Vždycky jste prý stála spíš stranou.
Podívejte se, nechci dokazovat za každou cenu, že jsem horší, než si o mně myslíte, ale znám i několik lidí, kteří mě rádi nemají. Naštěstí jste se neptala právě jich. Nejsem žádný Mirek Dušín. A nejsem tak nudná, abych si nikdy nedala panáka nebo snad neměla špičku. Nebo že bych občas nemluvila sprostě.
A právě to si představit nedokážu. Vás, jak mluvíte sprostě.
To byste se divila, jak se dokážu rozčilit! Když jsem přednedávnem přišla do Obecního domu, kde jsem měla zazpívat Libuši a Mařenku, a po sáhodlouhém zařizování jsem zjistila, že tam není klavír, tak jsem utrousila nějaké to „kruciš“!
|
M a r t i n a K o c i á n o v á |
| Narodila se 28. ledna 1971 v Havířově. Vystudovala střední ekonomickou školu, později historii a muzeologii na Slezské univerzitě v Opavě. Televizní kariéru začínala v ostravském studiu, posléze uváděla hlavní zpravodajskou relaci na Nově. Posledních několik let moderuje Zpravodajský deník na TV Prima. Věnuje se opernímu zpěvu a společně s Triem Amedeus také interpretaci méně známých Mozartových skladeb. Letos absolvovala pětitýdenní úspěšné turné po Japonsku s karlínským divadlem. Za pěveckou činnost získala Evropskou cenu umění Gustava Mahlera. Jejím manželem je novinář Tomáš Tureček, šéfredaktor National Geographic. |
 |
 Martina Kociánová |
 Martina Kociánová |
