Halasové kniha působí jako snové zastavení na stráních řeky Jihlavky uprostřed maliní, kde hlavní starostí prázdninových podvečerů bylo ohlídat kozu na pastvě.
Druhý titul napsal manžel prvně jmenované František X. Halas, původně je vysílal rozhlas, v knize jsou však doplněné o mnoho detailů. A v prvé řadě jde samozřejmě o vztah k otci.
"Předsevzal jsem si, že totiž budu jakýmsi mstitelem otcovy památky," píše Halas mladší. Bylo mu dvanáct, když jeho otec zemřel, krátce po básníkově smrti vystoupil s jeho kritikou komunistický kritik Ladislav Štoll. "Hlavní příčina sporu mezi básníkem a ortodoxními komunisty tkvěla v tom, co tatínek vždycky uváděl jako svoje krédo: Pro mě je komunismus víra, a ne stranická příslušnost," píše syn.
Nejde tu však jen o vysvětlení a doplnění Halasových postojů, osud Halase mladšího je nesmírně poutavý. Ze synka, který rušil otce od práce příliš hlasitým čtením a prohlášením "To jen tvý knihy jsou psaný potichu, mý knihy jsou psaný nahlas!", vyrostl profesor církevních dějin a dlouholetý velvyslanec ve Vatikánu za papeže Jana Pavla II.
Paměti mají kořeny v moravském prostředí v Kunštátě u Brna či v Boskovicích, pokračují přes překládání slavných Pijoanových Dějin umění či mnohaletou práci na převedení Jeruzalémské bible do češtiny, na čemž pracoval spolu s manželkou, až po vzpomínky na Vatikán.
