Publikaci mapující historii lágru s ostatky hlavně srbských, ale také ruských a italských vojáků vydává sokolovské muzeum.
Autoři Vladimír Bružeňák a Romana Beranová shromáždili podrobné informace, které mapují nejen založení a fungování lágru v letech 1915 až 1918, ale i historii mauzolea v objektu bývalé vodárny.
Kniha Ozvěny velké války s podtitulem Zajatecký tábor Jindřichovice 1915-1918 obsahuje spoustu unikátních dobových fotografií z pozůstalosti sokolovského historika Václava Němce. Snímky darovala muzeu Němcova dcera Jana Miklová.
Zajatecký tábor Jindřichovice
|
"V táboře s kapacitou až 30 tisíc zajatců zemřelo na nejrůznější nemoci, epidemie a podvýživu
3 800 až 4 300 vojáků. Z nich tvořili drtivou většinu Srbové. Nebyl to koncentrační tábor, jak si mnozí myslí, nýbrž skoro až moderní město se strážními věžemi, ale také s pekárnami, kanalizací, fotbalovým hřištěm, zeleninovými záhony," líčí Vladimír Bružeňák.
Autorům knihy se podařilo vypátrat, že do Jindřichovic zajížděli pracovníci charitativní organizace YMCA nejdřív z USA a později ze Švýcarska.
Učili negramotné zajatce číst a psát, základy zeměpisu a matematiky. Přivezli jim knihy i hudební nástroje, na které vojáci hráli národní písně.
Na dnešní holé pláni mezi Jindřichovicemi a Rotavou stálo 100 dřevěných domů pro zajatce, 14 pro nemocné. Dál dvě pekárny se sklady potravin, dva baráky se sprchami a prádelnami.
Nechyběla kaple a dvě budovy s posuvnou střechou sloužící k relaxaci a léčbě. Celkem asi 170 objektů včetně pošty, kanceláří, skladů, stájí pro jezdecké koně a důstojnického kasina.
Vybudování tábora přišlo monarchii na 7 milionů rakouských korun. Brzy se tu ocitlo až 28 tisíc zajatců. Podle některých pramenů tu pobývalo koncem války až 36 tisíc nepřátelských vojáků.
Zajatci pracovali v okolí, zastupovali muže na frontě
Vstávali v šest ráno. Po snídani je strážní personál rozdělil do pracovních oddílů. Oběd se vydával v 11 hodin a následoval dvouhodinový odpočinek. Pak znovu práce, jež končila kolem páté odpoledne. V neděli se konaly katolické i pravoslavné bohoslužby.
Zajatci byli nasazováni na nejrůznější práce v okolí, kde chyběli muži odvedení na frontu. Rusové pracovali v rotavských železárnách.
Od roku 1916 pomáhali stavět i sokolovskou chemičku, železniční most přes Ohři, těžili v čedičovém lomu kámen používaný k výrobě dlažebních kostek. Kvůli jednodušší dopravě proviantu vedla do lágru úzkokolejná železnice.
Bružeňák s Beranovou vyvrátili jeden z mýtů, že zajatci chodili denně z Jindřichovic do Sokolova stavět chemičku. "Je to nesmysl, nemohli ujít každý den padesát kilometrů a podávat výkon. V chemičce byli ubytováni a pracovali tam třeba měsíc, dva nebo tři," vysvětlil Bružeňák.
Zajatce zabíjel na konci války tyfus
Na konci války, jak čím dál víc potravin mířilo na frontu, se v jindřichovickém táboře šířil hlad. Příděly chleba se tenčily.
Od druhé poloviny roku 1916 rostl počet úmrtí. V létě 1917 vypukla epidemie tyfu, umíralo až čtyřicet lidí denně. Táborové márnice byly přeplněné, těla končila v masových hrobech.
Mauzoleum s exhumovanými ostatky vojáků donedávna chátralo, dovnitř zatékalo. Ruská federace ale uvolnila peníze a před pár týdny začala rekonstrukce, která má pokračovat ještě na jaře.
"V poslední době se návštěvnost mauzolea zvýšila. Turisté přijíždějí i z Německa," řekla starostka Jindřichovic Anna Polívková. Klíče od mauzolea mají úředníci na radnici.
