Surrealismus je vnímán jako především francouzské umělecké hnutí. Jistěže právem. Je však na místě si uvědomit, že jeho česká podoba má svá výrazná specifika a hlavně dodnes svou sílu. To je vstupní teze více než čtyřsetstránkové publikace Permanentní avantgarda? s podtitulem Surrealismus v Praze, kterou vydalo nakladatelství Academia.
Permanentní avantgarda?
Její autorka, německá profesorka slovanských literatur na univerzitě v Hamburku Anja Tippnerová, píše: "Surrealismus se dnes všeobecně považuje již za historické hnutí, a nikoliv za aktuální kulturní fenomén. V Praze je ale jiná situace. Dodnes existují filmaři, spisovatelé a malíři, kteří věří v Bretonovu 'permanentní revoluci ducha' a pokoušejí se ji uvést do praxe, aniž by se tím umělecky sami stavěli do role outsiderů. Je tomu tak navzdory skutečnosti, že největší rozkvět surrealismus zažil ve třicátých letech. V současné době česká Surrealistická skupina tvoří jedno z největších surrealistických uskupení na světě."
O dějinách, podstatě a osobnostech českého surrealismu sice existuje řada studií i uměleckých monografií, často vydaných (v případě výtvarníků) k velkým retrospektivním výstavám, souhrnná práce, která by zohlednila všechny umělecké obory, ideovou a filozofickou stránku věci i dějiny Surrealistické skupiny od jejích předchůdců až po dnešek v kontextu světového oborového dění, však doposud chyběla.
Nezval versus Teige
Tippnerová rozdělila svou práci na čtyři oddíly. První "uvádí do děje" popisem kolektivnosti surrealismu a z ní vyvěrající potřeby zakládání organizovaných skupin, jako je ta pražská. Její dějiny jsou samozřejmě zcela rozdílné od té pařížské, přestože zejména v počátcích byly kontakty mezi oběma avantgardními metropolemi velmi živé.
Česká surrealistická skupina s francouzskými hosty, 1935, Karlovy Vary (André Breton, Jacqueline Breton, Karel Teige, Jindřich Štyrský, Toyen, Paul Eluard).
Pražský surrealismus vychází jednak z poetismu, který už ve 20. letech minulého století razili umělci sdružení v Devětsilu (Karel Teige, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert a další), jednak z tzv. artificielismu, výtvarného stylu, který vymysleli a jako jediní také provozovali Jindřich Štyrský a Toyen.
Autorka knihy mimochodem dokládá, že někteří z předních exponentů českého surrealismu nejprve s tímto hnutím po jeho vzniku ve Francii polemizovali nebo jej přímo odmítli.
Kromě Štyrského to byl i Teige, který surrealismus v roce 1930 (tedy čtyři roky před založením Surrealistické skupiny, jejímž byl pak hlavním ideologem) ironicky označil za "směsici revolučního elánu a pasivního somnambulního spiritualismu" a surrealistům vyčetl jejich "romantický anarchismus".
Vítězslav Nezval (uprostřed) s českými přáteli, surrealisty Jindřichem Štyrským (vlevo) a Toyen
A Vítězslav Nezval, nejvýznamnější český spisovatel tvořící v surrealistickém stylu, se téhož roku nechal slyšet: "Nejsem stoupencem surrealismu a nehodlám ze svého intelektu násilně seškrabati vrstvu, jež dělá ze skla zrcadlo."
Je to dějinný paradox, že se Teige a Nezval posléze ocitli v čele Surrealistické skupiny a o čtyři roky později se z nich stali nepřátelé na život a na smrt, když byl Nezval ze skupiny vyloučen a sám poté vyhlásil její rozpuštění.
Do podzemí
Jedním z důvodů, proč se Teige s Nezvalem dostali do nepřátelského vztahu, byly odlišné názory na komunismus, k němuž představitelé meziválečného surrealismu zcela přirozeně tíhli. Další vývoj českého surrealismu byl vlastně z tohoto úhlu pohledu paradoxní a zároveň logický.
Vratislav Effenberger
Za německé okupace, která silně omezila prakticky vše umělecké, žila část surrealistů v exilu, část víceméně v ilegalitě. Za komunistické totality někteří bývalí představitelé skupiny, zejména Nezval (když se ovšem svého "surrealistického pomýlení" zřekl), užívali privilegovaného postavení. Jiní naopak postupem času, a s nastupující generací vedenou Vratislavem Effenbergerem již zcela, zamířili prakticky do "podzemí".
Na rozdíl od klasického undergroundu, který žil ve svém paralelním světě z vlastního rozhodnutí, byli surrealisté do jeho blízkosti zataženi vlastně proti své vůli. I nadále však pracovali, z jejich rukou vycházela velká díla literární, výtvarná, fotografická a s nástupem Jana Švankmajera i filmová. Což platí de facto dodnes.
Násilí i magická Praha
Anja Tippnerová v knize dále rozebírá teoretické pojmy souvisící se surrealismem, jako je psychoanalýza, strukturalismus či marxismus, a zabývá se jeho kritickým rozměrem i teoretickými východisky.
Jan Švankmajer
Mimořádně zajímavé stati přináší třetí oddíl knihy, kde na případech jednotlivých umělců či děl dovozuje specifika praxe pražské Surrealistické skupiny. Čtenář si tak například může srovnat motivy násilí u surrealistů vlastně tří generací, Jindřicha Heislera, Vratislava Effenbergera a Jana Švankmajera, nebo "magickou" Prahu jako téma Vítězslava Nezvala a Petra Krále.
Závěr bohatě zdrojované knihy (jen seznam literatury z celého světa tvoří padesát stran) pak hovoří především o surrealismu v kontextu politiky.
