V útlém dílku dospěl k závěrům více než diskutabilním.
Třeba na konci knížky vyslovil Jelloun, jenž text koncipoval jako odpovědi na otázky jeho desetileté dcery Mérieme, podivuhodnou konstrukci: "Jsme opravdu lepší než druzí? Je pravda, že patřím k lepší skupině než ostatní?... Jinak řečeno jsme inteligentnější, protože máme bílou kůži?"
Nejde o izolované sdělení v knize. V podtextu mnoha odpovědí marockého spisovatele zní: Největší rasisté na světě jsou běloši. Ano, mnoho "bílých" propadlo rasismu (minimálně podvědomému).
Jenže totéž platí i pro ostatní lidi, sám Jelloun na jiných místech říká, že i mezi "černými", "žlutými" či "snědými" bývají rasisté. Do myšlenek se mu přesto neodbytně vkrádá jeden z leitmotivů knihy: i za to mohou "bílí". Kdybych chtěl přehánět, tak z tohoto pohledu je sám autor zasažen rasismem.
Dalším problémem jsou "sofistikované" otázky dcery, které ve většině případů nahrávají autorovi na smeč. Nelze ho rovnou podezírat, že se svým desetiletým dítětem o problémech rasismu nehovořil a nerozebíral jej.
Těžko však uvěřit, že rozhovor mohl probíhat podobným způsobem. Násilná stylizace z otázek příliš trčí. A přestože je Tati, co je to rasismus? dílkem pro pár desítek minut čtení, i tak se na některých místech opakují nejen otázky, ale i myšlenky autora. Až vzniká pocit, že se Jelloun točí v jakémsi utkvělém kruhu.
"Ukamenování" autora však přes výhrady není na místě. Jelloun alespoň poukázal na problém rasismu. Podlehl však vlastnímu vidění světa a nedokázal se dostat z některých ideových a myšlenkových stereotypů své komunity.
Že to není lehké, dokazuje například poslední film Jana Hřebejka Horem pádem. Ten se kromě jiného také pokusil poukázat na rasové předsudky, jež v Česku přetrvávají.
I on však pluje po povrchu, bez jakéhokoli naznačení příčin problému. Je zajímavé, že ten povrch je přitom zcela jiný než ten Jellounův. Tak či onak, na otázku, proč existuje rasismus, jsme kvalifikovanou odpověď nedostali ani v jednom případě.
