Mordy
Přestože výrazné až "svítící" slovo mordy na obálce známých grafiků Karla Halouna a Luďka Kubíka vzbuzuje dojem, že se bude hovořit pouze o hrdelních zločinech, jaké známe z detektivek, skutečnost je jiná.
Jindřich Francek přistupuje k tématu z mnohem širšího úhlu pohledu a kromě jasných, více či méně známých vražd české historie vypráví i o skutcích, které sice z dnešního pohledu měly možná "kriminální" charakter, ale v dobovém kontextu byly vlastně vcelku běžnými důsledky boje o politickou moc. Byť při nich teklo mnoho krve jako třeba při vyvraždění rodů Slavníkovců a Vršovců.
V chronologicky postupujících a velmi stručných kapitolách, které jsou zjevně určeny pro nejširší čtenářskou obec a připomínají v případě obecně známých historických témat středoškolskou dějepisnou látku, Jindřich Francek popisuje politické a justiční vraždy.
Tato "specialita" 50. let minulého století má u nás i ve světě hluboké kořeny. Stejnou měrou, jako za ně lze považovat popravu Milady Horákové a Heliodora Píky, mezi ně vlastně patří třeba i čarodějnické procesy na Šumpersku. A není samozřejmě náhoda, že Vávrův film Kladivo na čarodějnice lze vnímat právě jako alegorii období po komunistickém puči.
Autor připomíná řadu obecně známých období českých dějin. U některých, jako je třeba "fešácká internace" Karla Havlíčka v Brixenu, by se dalo pochybovat, zda vůbec má v této knize místo, neboť skutečný "zločin" v pravém slova smyslu lze v jeho případu dohledat jen v přeneseném významu.
Jiným tématům, často zpopularizovaným v rámci popkultury, jako je tomu třeba u životů známých lupičů Grasela nebo Babinského díky televizním inscenacím o jejich životech, by zase slušela větší podrobnost.
Nejzajímavější je tak kniha v kapitolách, které se zabývají těmi "nejobyčejnějšími" trestnými činy, jejichž variace známe z historických detektivek. Je jím třeba příběh Adolfa Bažanta, kterého k několikeré vraždě dohnalo nezvladatelné donchuánství.
Anebo dnes už poněkud opomíjené příběhy zločinců z relativně nedávných let, které jsou ještě v paměti starších lidí: řidičky autobusu Hepnarové či tzv. "spartakiádního vraha". O těch se totiž ve školách zatím neučí.
