Anne Michaelsová (1958) se proslavila jako básnířka, ocenění Orange Prize a Guardian Prize však získala až jako autorka románu Prchavé okamžiky vydaného v roce 1991. Dalších deset let psala druhý román nazvaný Zimní krypta, fascinující knihu (nejen) o stavbě Asuánské přehrady a přemístění chrámu, který stojí pod úrovní hladiny budoucí gigantické stavby. Voda však kromě místa, na němž chrám původně stál, smete i původní vesnice.
Existuje hranice mezi poezií a prózou? Pokud ano, kudy podle vás vede?
Pro mě není rozdíl v tom, jestli mám napsat deset řádek nebo sto stran, důležité pro mě je, že ani v jednom případě nesmí přijít žádné slovo nazmar. Poezie má intenzivnější jazyk, který se tak často v próze nevidí, ale nemusí nutně být vyumělkovaná básnickými termíny. Hlavní rozdíl je ve vztahu ke čtenáři nebo spíš se čtenářem. V próze máte víc času a prostoru si čtenáře získat, zatímco báseň je často záležitostí jednoho nádechu. V takovém případě je třeba doufat, že moje báseň bude ve čtenáři ještě nějakou dobu žít.
Dá se to analyzovat i opačně než z pohledu čtenáře? Tedy který pocit, zážitek nebo příběh si zaslouží básnickou a který prozaickou formu?
V současnosti píšu víc prózu, protože se zabývám otázkami kolektivní paměti, které potřebují větší prostor na to, abych na ně našla odpovědi. Báseň vzniká z pocitových impulzů, v případě prózy bádám nad konkrétním a komplikovaným tématem.
Než jste se pustila do psaní Zimní krypty, dělala jste dlouhý výzkum v mnoha oblastech. V jakých a jak dlouho trval?
Trval skoro deset let. Prostudovala jsem řadu oblastí souvisejících s inženýrskými technologiemi, s ekologií, architekturou, geologií, biologií. Zajímavé bylo vidět, jak technologie ovlivňují přírodu a krajinu. Proto jsem se kromě technických a inženýrských záležitostí věnovala i podrobnému studiu genetiky, což se v knize tolik neobjevilo. Řadu poznatků jsem však využila jako základnu pro pasáže o botanice, ostatně hlavní hrdinka je botanička, takže takové věci bezpochyby ví.
Přesto, příběh je fikce. Jak jste schopná skloubit fakta a fikci?
Postavy jsou experty ve svém oboru a ona fakta znají, potřebují je pro svou práci. Jak bych mohla stvořit uvěřitelné postavy, když bych nerozuměla jejich povolání? Vědecká fakta však nikdy neupravuji, aby příběhu nějak posloužila.
Vaše knihy jsou o kolektivní paměti a kolektivních traumatech. Může být literatura jednou z terapií, které traumat zbavují?
Kniha je bezpečné místo, kde se dá mluvit o věcech, které bezpečné nejsou, které člověka ohrožují nebo jsou příliš komplikované na to, aby na ně nalezl jednoznačnou odpověď. A tato kniha navíc dává naději. Takže ano, do jisté míry může být literatura nápomocná nějaké věci pochopit, překonat. Ty smutné záležitosti, jako ztráta blízkých nebo odžité trauma, však tvoří střed mého příběhu a nikoli jeho závěr. Nemyslím si, že by to, co teď řeknu, mohlo sloužit jako příliš velká útěcha, přehrada v Asuánu stojí a zničila mnohé, ale: technologie, kterou byla postavená, je tou stejnou technologií, která přesouvala chrám v Abú Simbelu a zachránila ho před zatopením. Alespoň nějaká útěcha by v tom mohla být.
Zastánci stavby přehrad argumentují tím, že přehrada přinese užitek a nikoho nezraní ani nezabije, že jde jen o domy, kostely, hřbitovy. Co se s námi v takovém případě stane, vždyť fyzické zranění tu skutečně není?
Domy i hřbitovy jsou stejně jako jazyk nositeli kolektivní historie. Celá Zimní krypta odpovídá na vaši otázku a není snadné a snad ani možné tu odpověď shrnout. Núbijci žili tisíce let v oblasti, kde je teď Asuánská přehrada. Nejde o to, že vysídlíte dvě generace nebo někoho, kdo se přistěhoval před dvaceti lety. Nejde o neviditelné zranění jednoho pokolení, ale o zranění, které zasáhne historii, jež se vyvíjela stovky a tisíce let. Historie a identita národa vychází z krajiny a je s ní svou podstatou propojená. A takové trauma je možná o to bolestnější, oč je neviditelnější.
Jaké nejhorší jizvy v krajině jste během svého výzkumu kolektivní paměti viděla?
To je velmi těžká otázka. Není možné porovnávat traumata. Název knihy odkazuje ke kryptám, v nichž byli v zimě uchováváni mrtví, než bylo možné je pohřbít, protože země byla příliš zmrzlá. Osobní paměť může zemřít společně s člověkem, veřejná paměť se však uchovává mnohem déle. Ve formě kultury, jazyka, staveb, hřbitovů. Jsou jizvy, které se kultura pokusila zacelit. Ve Varšavě postavili po vybombardování celé město znovu, udělali jeho přesnou repliku včetně luceren a popisných čísel na domech a pokusili se tak tu jizvu ve městě zakrýt. V Řecku jsem zase objevila ruiny, které jsou chráněné a na jejichž místě se nesmí cokoli stavět, byť by to byla replika vesnice, která tam stála. I tohle je péče o jizvu v naší kolektivní paměti.
Varšava poznamenaná druhou světovou válkou se objevuje v obou vašich románech. Kanada, kde žijete, nebyla válkou přímo zasažena. Proč ten zájem o Polsko?
Kanada sice nebyla válkou zasažena fyzicky, ale poznamenaná byla zásadně – když jsem vyrůstala, mluvili o ní všichni, někdo se z ní vrátil, každé rodině ve válce někdo padl, životy ovlivnila, i když to opět nebylo přímé fyzické zranění jako spíš zranění duševní, zranění v kolektivní zkušenosti národa. Současná Varšava vznikla úplně opačným procesem, než jsme zvyklí – nejdřív byly rozebrané ruiny a podle přesných plánů byla postavená znovu. V Zimní kryptě se kromě tohoto motivu objevují ještě dva podobné – stavba přehrady v Egyptě v šedesátých letech a stavba přehrady svatého Vavřince v Kanadě. Vybrala jsem si je z podobně postižených míst, kterých je na zeměkouli bezpočet, proto, že jsou dostatečně vzdálené od současného politického dění, a přesto dost hmatatelné.
