Všechny tuzemské úvahy nad malířským dílem a kresbami Jana Knapa se z větší části týkají toho, proč je česká kritika k umělcově tvorbě tak zdrženlivá. Druhý směr reflexe pak poukazuje ke svébytnému druhu Knapova "separatismu". Mezinárodně uznávaný tvůrce se rozhodl pro život na moravské vesnici a - po důležité abstraktní "epizodě" - pro "anachronické" výtvarné prostředky, jako je olejomalba, pastel či kresba perem. Ty tvoří důslednou analogii námětů a témat, která si autor vzal za své. Obě tyto tendence, doplněné o oprávněné křesťanské čtení Knapova díla, dobře zachycují texty Mileny Slavické, Ladislava Daňka a Jana Royta v katalogu vydaném u příležitosti nynější výstavy v pražské Galerii Václava Špály. Vedle řady kreseb jsou zde k vidění i Knapova zřídka prezentovaná rozměrnější plátna. Důraz na obraz jako tradiční médium a konfesijní vyznění v našem prostředí obvykle vyvolávají velmi otevřená vyznání obdivu, anebo naopak bouřlivé odmítání. "Neuchopitelnost" Knapova uměleckého myšlení je založena na gestu v tuzemsku málo obvyklém - autor se vztahuje především k sobě samému, ne k publiku, aniž však dává najevo, že on sám a jeho pozice jsou nevyčerpatelným zdrojem subjektivního prožívání. Knapovi jde o to přijmout a s plným vědomím v sobě budovat prostor, v němž se vyrovnávají vnější a vnitřní tlaky, sakrální a profánní složky světa. Další příčinu zdejší spíše zdrženlivě citové "rezonance" umělcova díla lze spatřovat například v atmosféře harmonie a klidu, která odsouvá do pozadí i silné konstruktivní prvky v jejich stavbě. Promyšlené kompozice i barevnost Knapových děl a jejich rozhodný harmonizující rámec pak nechávají diváka zapomenout, že autor pracuje s relativně omezeným počtem topoi, postav a situací, mezi nimiž vynikají především idylické rodinné výjevy s otcem zabývajícím se nějakou prací (zahradničení, truhlařina) a pečlivou matkou obklopenou dětmi či putti (tedy motivem nahého dítěte). Knapova tvorba, která - jak poznamenává v katalogu Ladislav Daněk - nezaměňuje trvalé za prchavé či podstatné za aktuální, však nepostrádá nadhled a věcnost podání. Tím se jasně odlišuje od halasu strategických a sebeobranných proklamací o návratu k malovanému obrazu a tradici. Ona k renesanci ukazující líbeznost je u Jana Knapa nediskutovanou, a přitom přísně promyšlenou kvalitou.
Jan Knap. Galerie Václava Špály, Praha. Výstava se koná do 3. ledna.
