Klingsor
Nakladatelství Host v anotaci uvádí: „Malíř Klingsor trochu připomíná Járu Cimrmana, ačkoliv se na rozdíl od něj věnuje pouze jednomu uměleckému oboru.“ Seversky znějící jméno Klingsor není ve světové kultuře neobvyklé. Nejenže jde o jednu z postav Wagnerova Parsifala, ale především o titulní postavu novely Klingsorovo poslední léto německého spisovatele Hermanna Hesseho.
A nejspíš není úplná shoda okolností, že Hesseho Klingsor je také malíř. To, že se Lindgren ve své knize souvislosti brání, není až tak podstatné. Máloco v jeho Klingsorovi, jehož rodokmen je dohledáván v prvních kapitolách tak trochu v duchu severských ság, lze brát zcela vážně.
Ačkoliv nejde v pravém slova smyslu o humoristický román, provází jej otevřená nadsázka, a především ironie vůči braní velkého umění a s ním spojených příběhů velkých tvůrců příliš vážně.
Obrazy zmizely
Román je nejen příběhem Klingsora, ale zároveň i pátráním po něm. „Obrazy zmizely. Lidi dostali sklerózu a zemřeli. Domy se zbouraly. Cesty se narovnaly a dostaly asfaltový povrch. Nenacházíme žádné spolehlivé pevné body ani prameny,“ píše vypravěč, hovořící (jako s oblibou někteří publicisté) zásadně v první osobě množného čísla.
Cituje však ze svých rozhovorů s pamětníky a s Klingsorem samým i výňatky z jeho korespondence. Uvádí do jeho podivínského světa, ve kterém se smrt lidí umělce nedotýká, ale v běžných věcech, třeba sklenici, která je stálou součástí jeho obrazů, vidí živou hmotu. Že je po většinu života nepochopen a posléze zapomenut, se rozumí samo sebou. V tom si s naším Cimrmanem skutečně může podat ruku.