Exponáty se pohybují, mluví, dokonce se zlobí, působí familiárně a hlavně jsou životaschopné. Výstavu - trvá do 2. listopadu - v členěném labyrintu U Jonáše provázejí Kinterovy děti: roboti Mluviči.
Jedni ustrojeni do civilního oblečení společensky blábolí, revolucionář mlátí hlavou o zeď, opodál igelitová taška s vytahanýma ušima přeplněná nákupem podrážděně opakovaně žádá vysvětlení: "Vo co tady vlastně jde? Vo co tady jde?"
O co tedy umělci jde? "Reaguju svou výstavou Believe it or not na to, co mě obklopuje. Nežiju v lese, ale ve městě. Vede mě to k tomu komentovat kulturu, ve které žijeme. Přijde mi ale jalový to jen kritizovat, protože sám jsem toho součástí a v žádném případě se z konzumního způsobu života nevyvlíkám. Taky jsem konzument. Nenabízím žádné jiné řešení, pracuji s povrchem věci. Baví mě dekonstruovat důvěrně známé objekty, vzít realitu, nějakým způsobem ji ohnout, zatočit, dát jí novou (ne)logiku. Nesnažím se dávat objektům nějaký ,message‘."
Kinterova tvorba je svěžím gestem vycházejícím z každodennosti; narušuje konvence, tedy to, co považujeme za samozřejmé, zaběhlé a očekávané. "Krištof Kintera je tělem i duší duchampovsky výstižný Aktivista, skepticky konstatující nedostatečnost jakéhokoli systému a avizující potřebu i drobné a zdánlivě neškodné změny," píše v třísetstránkovém katalogu, který má podobu reklamních letáků z hypermarketu, ředitelka pardubické galerie a autorka výstavy Simona Vladíková.
Ze dveří galerie to vypadá, že na výstavu někdo přijel na kole, opřel je na rohu dvou zdí a šel zjišťovat, odkud vycházejí všechny ty podivné zvuky a robotické hlasy. Ale to kolo je nějaké pokroucené. Je to totiž exponát - kolo umělec zkroutil do nepojízdné formy. Po místnosti se projíždí obrácený zelený kýbl a naštvaně hučí své nesrozumitelné problémy. Kýbl se jmenuje Větší problémy než jsou ty vaše a v galerii je umístněn nedaleko hudrující nákupní tašky nazvané Už toho mám všeho dost. Samostatnou kapitolou jsou Kinterovy nefunkční spotřebiče, jejichž organický design z nich dělá živé objekty, které jako by toužily zařadit se do regálu mezi opravdové fény a žehličky.
Prototypem umělcova uvažování o objektu je prvopočáteční TO. Oválnému předmětu vtiskl Kintera jistý humanismus a udělal z něj domácího mazlíčka. "TO je něco mezi domácím mazlíčkem, designem, uměním a přítelem," říká vážně Kintera. TO nafotil při pochůzkách v metru, na návštěvě u doktora, v restauraci nebo u snídaně. Fotografie i objekt nyní vystavuje v galerii. "Žiju s ním pořád, rozhodně TO nikomu neprodám, naplňuje mne příjemným pocitem, že máme vztah," dodává umělec.
Na výstavě nechybějí ani skici, které jsou předobrazem objektů a divákovi dovolují proniknout do "vnitřností" robotů a zjistit, jak fungují. Poodhalení systému fungování však není pro pochopení robotů nijak zvlášť důležité. "Nechci, aby lidi obdivovali technickou stránku mých objektů, ta je ve srovnání s vědou zabývající se robotikou vlastně dost primitivní," říká umělec.
A jak vnímají "humanoidy" v Pardubicích? "V den vernisáže se v knize návštěv objevily většinou kladné ohlasy. Magistrát ale současnému umění nakloněný není," říká kurátorka Vladíková. Na Pernštýnském náměstí vedle barokního morového sloupu měl být na měsíc vztyčen Kinterův cementový sloup, ale galerie nedostala povolení k záboru. "Pokusíme se několikametrový sloup sestavěný z pytlů cementu umístit jinde," dodala Vladíková.
