Scéna z Tannhäusera v Metropolitní opeře

Scéna z Tannhäusera v Metropolitní opeře | foto: Marty Sohl

RECENZE: Boj o středověkou superstar v Metropolitní vyhrál outsider

  • 0
Dalším titulem, který Metropolitní opera vyslala do světových kin v rámci sezony přímých přenosů sobotních představení, byl Wagnerův Tannhäuser. Téměř čtyřicet let stará inscenace nezapře, že pochází z jiné doby.

Je pod ní podepsán Otto Schenk, který vytvořil také produkci Wagnerových Mistrů pěvců norimberských, jež Metropolitní opera odvysílala loni. V obou operách se bojuje zpěvem nejen před divákem, ale i v samotném příběhu. Středověký minnesänger Tannhäuser je kvůli svým pletkám s bohyní lásky Venuší společností zavržen a vykoupen teprve obětí nevinné dívky Alžběty. I kdyby se tento myšlenkový svět se svými střety mohl zdát pro 21. století odtažitý, Wagnerova přímočará hudební emoce do něj dokáže vtáhnout diváka i dnes.

Richard Wagner: Tannhäuser

70 %

kinopřenos z Metropolitní opery

31.října 2015

Otázka samozřejmě je, jak konflikt různých podob lásky, jakož i téma hříchu, pokání a odpuštění vyložit, ať už obsahově, či esteticky. Schenk to nechává zcela na divákovi, prostě mu předkládá realistickou krajinu, síň na hradě Wartburg, tradiční kostýmy nebo balet ve Venušině sluji, který příliš nepohorší snad ani puritány. Je pravda, že divadelní tvář opery jako žánru se za těch čtyřicet let změnila. Sice ne vždy v dobrém, režijní schválnosti jsou ještě horší než přílišná doslovnost, nicméně postihnout vnitřní život postav a jejich vztahy nejen tóny je dnes samozřejmostí. A na to se při „oprašování“ zjevně nedbalo, jako by kdosi jen naaranžoval příchody a odchody.

Přitom většina sólistů jsou i skvělí herci a zvlášť před kamerou bylo vidět, jak moc by chtěli a uměli hrát, dokonce i v takovéto produkci. Především švédský barytonista Peter Mattei coby Wolfram, což je docela nevděčná role typu „věrný, leč nemilovaný přítel hlavní hrdinky“. Po jevišti se pohyboval vysoký štíhlý muž, každým gestem a hnutím obličeje citlivý člověk, navíc s hlasem, který zněl tak volně, měkce a svůdně, že tento Wolfram by souboj pěvců na Wartburgu ve skutečnosti nejspíš vyhrál a i když v lásce outsider, možná by přece jen získal přízeň krásné Alžběty.

Hlas je důležitý, ale...

Není to jistě spravedlivé vůči představiteli náročné titulní role, jihoafrickému tenoristovi Johanu Bothovi. Pěvecky byl rovnocenným rivalem, do mikrofonů a určitě i do hlediště vrhal přesně usazené tóny připomínající jasný kov, zřetelně artikuloval a po orgiích s Venuší v prvním dějství a pěveckém klání ve druhém mu zbyly síly i pro závěrečné drtivé vyprávění o marné pouti za odpuštěním do Říma, které někteří tenoři už jen nesrozumitelně odsípají.

Hlas je sice důležitý, jenže... Stejně jako v Mistrech pěvcích norimberských všechno kazily Bothovy tělesné proporce, jež mu jakékoli pokusy o ztvárnění impulzivního bouřliváka i kajícníka znemožňovaly už samy o sobě. Wagnerovští tenoři jistě nestojí na každém rohu, ale zrovna Metropolitní opera si snad může dovolit vybírat.

Fantazii diváka je jistě nutné provokovat, ale ne tak, že se do ní vkrádají poťouchlé nápady, jako třeba proč se Alžběta nezamiluje do vlastního strýce, landkraběte durynského. Zvlášť když ho hraje a zpívá mladistvě vyhlížející basista s temným atraktivním hlasem Günther Groissböck.

Ani on ovšem neví, co hrát, a neví to ani nizozemská sopranistka Eva-Maria Westbroeková v roli Alžběty, i když se velmi snaží mimicky naznačovat radost, vystřídanou zoufalstvím, jakmile zjistí, že Tannhäuser je pro ni ztracen. Její hlas působí mohutně, ale je to dost rozevlátá mohutnost, postrádající jemnější, něžnější odstíny, které by tuto světici odlišily od jinak spíše konvenčně smyslné Venuše v podání Michelle DeYoungové. Nicméně závěrečné setkání Wolframa s Alžbětou, která se letmo dotkne ruky svého ctitele, ale pak ho míjí, upadne na zem, znovu se sbírá a vydává se prosit za milovaného Tannhäusera do nadpozemského světa, rozhodně nepostrádalo sílu ve své dojemnosti.

Největší pohnutí však vyvolávaly občasné záběry kamery na dirigenta Jamese Levina, který z invalidního vozíku řídil produkci. Nejspíš už jen silou ducha a díky profesionalitě orchestru.