Před padesáti lety na veletrhu EXPO 67 v Montrealu vyvolal český objev Kinoautomat pozdvižení. Poprvé dal divákům možnost, aby sami ovlivňovali děj filmu.
Vedle autora projektu Činčery se na něm podíleli scenárista Pavel Juráček, režiséři Ján Roháč a Vladimír Svitáček, technik Jaroslav Frič a moderátor Miroslav Horníček. „Táta se smál, že to zní jako volání na kočku – čičiči,“ připomíná shodný výskyt písmene č ve jménech tvůrců dokumentaristka Alena Činčerová. Už deset let s otcovým obnoveným vynálezem jezdí po světě, příští představení od Prahy po Montreal jsou v plánu na letošní podzim. A současně s dcerou Adélou Sirotkovou připravuje o svém otci dokument.
Hluchý advokát
„Adéla ho poznala jako dědečka, zábavného a hravého šéfa dětské tlupy, ve které s ní byly i jeho dcery z druhého manželství. Jako filmaře ho objevuje vlastně až dnes. Na mě z otcovy tvorby asi nejvíc zapůsobil dokument o Divadle Na zábradlí Mlha, a také dcera jej nyní ocenila,“ zmiňuje Alena Činčerová film vyznamenaný v Bergamu, ale z politických důvodů stažený z distribuce.
Sama si z dětství pamatuje, jak pro Kinoautomat tatínek dělal film Člověk a jeho dům. „Jako školačku mě tehdy vzal na noční natáčení scény požáru. Táta říkal, že to bude kouzelné, ale tím mě neoslnil, to on říkal o všem. Silněji mi utkvělo v paměti, když potom s Kinoautomatem odjel do ciziny na víc než půl roku,“ vzpomíná. A že její otec vytvořil světový objev, první interaktivní film v historii, jí došlo až o pár let později při pražské premiéře Kinoautomatu.
„Jenže to už byl začátek konce, nastupovala normalizace, v Rudém právu projekt pohaněli a táta s kolegy pak vedl proces proti státu, který prodal práva do zahraničí bez jeho vědomí i souhlasu. Soud se vlekl několik let a tatínek tvrdil, že kdyby to točil, měl by skvělou komedii. Třeba jeden právní zástupce státu byl prý úplně hluchý, takže poradce mu připomínky řval do ucha.“
Věhlas Kinoautomatu přesto otevřel Činčerovi dveře do světa. Když doma nesměl, dělal vesměs pro zahraniční produkce, hlavně v Kanadě či Japonsku. „Cítil se tedy relativně svobodný a ještě dostal ven štáb, aby si to vychutnali i ostatní.“
Když do Ósaky chystal s Janem Špátou zakázku pro Britskou Kolumbii, vertikální kaleidoskop založený na myšlence protinožců, napadlo ho, že zpátky to vezmou přes Havaj. A tam na pláži podle svého zvyku pokřikoval „Přelstili jsme bolševika“, načež se ukázalo, že jeden místní jim rozumí. „Byl to Čechoameričan, jistý pan Kozelka. Na zbylý materiál o něm rovnou natočili dokument Náš člověk na Havaji. Běžel jako předfilm Angeliky, ale rychle ho zakázali, protože ukazoval krásná auta a pan Kozelka k tomu líčil, že Američani jsou líní, pokud se jim auto rozbije, koupí si jiné,“ vypráví dcera, která otcův odkaz včetně ochranné známky spravuje.
„Ale režii dokumentu nechám na Adéle. Chce to pohled jiné generace, navíc jí tak začnu předávat rodinné stříbro,“ líčí dokumentaristka Činčerová. Až dceři dá podklady, začne připravovat druhou řadu své úspěšné série portrétů šlechtických rodů Modrá krev.
