Kiki z Montparnassu (vlevo) s přáteli v pařížském kabaretu

Kiki z Montparnassu (vlevo) s přáteli v pařížském kabaretu | foto: Profimedia.cz

RECENZE: Kiki byla od všeho trochu, sprostá běhna i osudová žena

  • 3
Kdo by neznal Alici Prinovou, řečenou Kiki z Montparnassu? Múzu pařížské umělecké avantgardy dvacátých let minulého století. Neohroženou venkovanku, která přijela udělat štěstí do hlavního města předválečné Francie – a podařilo se jí uspět jako málokomu.

Ačkoli zemřela před více než šedesáti lety, je pořád živá. Pózuje na fotografiích slavného Mana Raye, předvádí své tělesné křivky na plátnech řady malířů, například Tsuguharu Foujity, je k vidění v několika experimentálních filmech. A nejnověji si se vší parádou užívá v komiksu. Nakladatelství Argo vydalo čtyřsetstránkový grafický román Kiki z Montparnassu z dílny Josého-Louise Bocqueta (scénář) a Catel Mullerové (kresba).

Kiki z Montparnassu

80 %

Autoři: José-Louis Bocquet, Catel Mullerová

Nakladatel: Argo

416 stran, 398 korun

Autorská dvojice je v knize výrazově nezvykle skromná. Mullerová s Bocquetem podávají výkon, který je vlastně službou – monumentalizací titulní hrdinky. Kiki bere vše, od první do poslední stránky. V lehce pohádkově stylizované černobílé kresbě je poněkud krásnější, než byla ve skutečnosti. Z lineárně rozvíjeného příběhu pak vystupuje jako romanticky protikladný živel: jedni ji brali jako sprostou běhnu, druzí jako výjimečnou, osudovou ženu.

Pravda je někde mezi. Kiki měla každopádně štěstí na dobu, v níž žila. V Paříži desátých až třicátých let byl totiž celý kulturní svět: spisovatelé, výtvarníci, filmaři, divadelníci, hudebníci. Příznivci dadaismu, surrealismu, kubismu nebo abstrakce. Všichni, o kterých se dneska mluví s úctou a obdivem. A Kiki mezi nimi ladně proplouvala a suverénně využívala možnosti ve svůj prospěch. Stala se brzy „královnou Montparnassu“.

Umění nerozuměla

Obálka komiksu Kiki z Montparnassu

Proslavila se jako revuální tanečnice, zpěvačka necudných písniček a kabaretiérka. Zkoušela to i ve filmu, malovala, napsala několik knížek. Uměleckého talentu nikdy moc nepobrala. Co jí však nechybělo, bylo osobnostní kouzlo, charizma, sex-appeal. Měla v sobě jistou živočišnost a sympatickou drzost, s níž si určovala pravidla vlastního života. Poslouchala jenom sama sebe. Za jakoukoli cenu.

Když předčasně zemřela ve svých jedenapadesáti, byla s ní jen samota a těžká závislost na alkoholu a drogách. Měla v podstatě tragický osud, příbuzný třeba Edith Piaf nebo Anitě Berberové. Přesto vychází z komiksového alba jako vitální a veselá žena, která ničeho nelituje. Co chtít víc?