Najde se i dost naivů odmítajících přijmout, že vývoj populární hudby je asi tak podobně skutečný jako Rukopis zelenohorský. Otázka totiž zní: "Co s kytarovkami teď, když už je tu máme a už jich máme plný zuby?" Zvlášť trýznivou se stává v případech, kde nejen zmizelo cool momentum a energie (re)startu, ale ani ta alba sama už nestojí za místo na harddisku.
Futureheads byli už na předloňském debutu hodně podezřelí, protože je všichni dávali do košíku spolu s Bloc Party, Franz Ferdinand a Kaiser Chiefs a oni tam nevypadali, jako by vypadli z akvária, ačkoli z něj opravdu vypadli. Melancholie kapajícího kohoutku (za chvíli k nesnesení), rytmické a lehké kytary, odsekávané taneční rytmy, tleskání. Ale vokály jak v 60’s popu je ze scény vytrhávaly.
Chlapecké kostelní sbory, backvokály s "na na na" a backvokály, při kterých jsem bez sentimentu vzpomínal na kánon v hodinách hudební výchovy, harmonie průzračné. Postpunk pravidelný, narýsovaný, postpunk rozparcelovaný jak nejlehčí sudoku. Na krcích těch kytar si nebylo těžké představit kravaty s odznakem školy, i když s plackou The Cure a Jam.
Celkově to bylo slabý už tenkrát, ale díky těm úchylně vrstveným vokálům se našly výjimečné zajímavosti. A teď je to podruhé, podklady jsou ještě fádnější a falzety se táhnou za nimi jak smrad ve dvě ráno na Nový rok.
Futureheads už jsou zpátky v akváriu a přes tu vodu a to sklo je ten zpěvák tak daleko, že se vám vůbec nechce ani snažit o kontakt. Jestli se nám po téhle recenzi Futureheads rozpadnou, pak splnila svůj účel. Jestli máte nějakou petici za eutanazii, sem s propiskou.
FUTUREHEADS: News & Tributes
stopáž 39:04, vydala firma 679
