"Chápu, proč Kesey o ten film nemá zájem. Vždyť je to taková domácí storka o bláznech, v níž Jack Nicholson hraje především Jacka Nicholsona. Ale chybí tam ten nejvíce strhující moment - pohled do mysli schizofrenika," poznamenává Dale Wasserman, jehož dramatizace pomohla Keseyově próze ke světovému úspěchu.
I on však zažil hořké chvilky, když se producent Kirk Douglas snažil heroizovat buřiče McMurphyho, kterého si na Broadwayi také zahrál. Premiéra v roce 1963 však byla rozpačitá: "Celou noc jsme proseděli v restauraci a napjatě čekali na ranní noviny. Tři recenze byly pro, tři proti," líčí Kesey. Dale Wasserman potom svůj text přepracoval a jeho nová verze se po premiéře v San Francisku (1968) vydala na úspěšné divadelní tažení. V této podobě by se měla v neděli objevit i na Broadwayi: "Téměř všechno bude stejné: scéna, hudba, podařilo se nám zachovat i podstatné obsazení souboru," těší se Wasserman.
"Hra se všude na světě hraje pod Wassermanovým jménem, který tak má jako opisovatel pomalu větší autorská práva než skutečný autor," upozorňuje Jaroslav Kořán, který román překládal do češtiny na konci sedmdesátých let a minulý rok Wassermanovu adaptaci nově převedl pro Divadlo Na Fidlovačce. Osobně ho prý zarazilo, že hra přímo opisuje dialogy z knihy. "
Bez té hry by byl můj román jen malou bublinou," nedělá si dnes iluze spisovatel, který své dílo napsal v době, kdy spolu s Robertem Stonem navštěvoval proslulý literární seminář Wallace Stegnera na Stanfordské univerzitě. Jelikož už Keseymu došly peníze na pravidelné dávky LSD, našel si práci jako dozorce v nemocnici pro veterány. Sloužil tam od půlnoci do osmi ráno a obklopovali jej tam prý lidé šílení jak peklo. "Seděl jsem v sesterně, před sebou psací stroj a flašku coly. Najednou vejde chlap ve velkých botách a pomalu říká: Viděl jsem tě pít z té skleněné lahve. Můžeš tím způsobit hodně neštěstí. A já jsem jen sklonil hlavu a všechno to zapsal," vzpomíná Kesey na setkání s Randlem P. McMurphym, který v románu předstírá šílenství, aby unikl z vězení. Autoritativní sestra Ratchedová ho však v psychiatrické léčebně vystaví elektrošokům. Ostatně ty si také vyzkoušel sám Kesey, když se záměrně dotkl drátu v zásuvce. "LSD je hodně tvrdé, ale tohle je ještě horší. Už bych to nikdy neudělal."
S některými předobrazy postav Kesey komunikoval ještě po vydání "Kukaččího hnízda". Od náčelníka Bromdena mu přišel dopis, že se chystá do Manitoby jako zápasník, do "sestry Ratchedové" omylem vrazil v Oregonu: "Ta domýšlivá ženská se mě zeptala: Pamatuješ si mě? Sestru Ratchedovou?" Prý se stala slavnou díky mému románu.
 Ken Kesey |
