Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

UKÁZKA: Ken Follett: Hranice věčnosti

  15:57aktualizováno  15:57
Ve třetí části trilogie Století jsou události na sklonku dvacátého století viděny očima příslušníků pětice spřízněných rodin – americké, anglické, německé, ruské a velšské. Prožívají své osudy na pozadí společenských, politických a hospodářských proměn 60. až 80. let.

Ken Follett | foto: Olivier Favre

Epická sága vrcholí

Jak skončí monumentální trilogie Kena Folletta, zjistíte ve třetím díle s názvem Hranice věčnosti. Knihu pořídíte se slevou na Knihy.iDNES.cz.

Monumentální románová trilogie Století bestselleristy Kena Folletta vrcholí – po Pádu titánů a Zimě světa, mapujících fiktivní osudy pěti rodin v různých částech světa, dramaticky poznamenané první a druhou světovou válkou, přichází poslední díl ságy, Hranice věčnosti.

Jednoho deštivého pondělí roku 1961 si Rebeku Hoffmannovou předvolala tajná policie. Začalo to jako obyčejné ráno. Manžel ji odvezl do práce svým světle hnědým trabantem 500.V půvabných starých ulicích centra Berlína stále zely proluky po válečném bombardování, s výjimkou míst, kde nové betonové domy trčely jako nepovedené falešné zuby.

Hans za jízdy přemýšlel o své práci. „Soudy slouží soudcům, právníkům, policii, vládě – každému, jenom ne obětem zločinu,“ stěžoval si. „Tohle se dá očekávat v západních kapitalistických státech, ale v komunistických zemích by soudy rozhodně měly sloužit lidu. Moji kolegové si to zřejmě neuvědomují.“ Hans pracoval na ministerstvu spravedlnosti.

„Vzali jsme se už skoro před rokem a znám tě dva roky, ale dodnes jsem se nesetkala ani s jedním tvým kolegou,“ prohodila Rebeka.
“Unudili by tě k smrti,“ odpověděl okamžitě. „Všechno jsou to právníci.“

„Žádné ženy?“
"Ne. Aspoň v mém odboru žádná.“ Hansova práce měla organizační charakter: příprava podkladů pro jmenování soudců, časové rozvrhování soudních řízení, správa soudních budov.
“Stejně bych je ráda poznala.“

Hans byl silný muž a naučil se ovládat. Rebeka ho pozorovala a spatřila v jeho očích důvěrně známý záblesk hněvu vyvolaného jejím naléháním. Ovládl ho silou vůle. „Nějak to zařídím,“ zabručel. „Třeba zajdeme někdy večer do hospody.“

Hans byl první muž, kterého poznala a který se v jejích očích podobal otci. Byl sebejistý a autoritativní, ale vždycky jí naslouchal. Měl dobré zaměstnání – auto nevlastní ve východním Německu mnoho lidí – a lidé, kteří pracují ve státních úřadech, jsou obvykle kovaní komunisti, ale Hans kupodivu sdílel Rebečin politický skepticismus. Podobně jako její otec byl vysoký a pohledný a dobře se oblékal. Byl to muž, na jakého čekala.

Když spolu chodili, zapochybovala o něm jen jedenkrát, a to ještě krátce. Maličko do nich narazilo jiné auto. Plnou vinu za to nesl druhý řidič, který vyjel z vedlejší ulice a nedal jim přednost. Takové věci se stávají každou chvíli, ale Hans šíleně zuřil. Třebaže škoda na obou vozidlech byla nepatrná, přivolal policii, ukázal jim služební průkaz pracovníka ministerstva spravedlnosti a nechal druhého řidiče zadržet pro nebezpečnou jízdu a odvést na policejní stanici.

Později se Rebece omluvil, že mu povolily nervy. Jeho mstivost ji vyděsila a málem s ním přestala chodit. On jí však vysvětlil, že takový není, že byl jen příliš stresovaný z práce, a Rebeka mu uvěřila. Ukázalo se, že její důvěra byla namístě: nic takového už nikdy neudělal.

Když už spolu chodili rok a šest měsíců spolu skoro každý víkend spali, Rebeka si lámala hlavu, proč ji nepožádá o ruku. Nejsou už malí: jí je osmadvacet, jemu třiatřicet. A tak mu to nabídla sama. Vypadal vylekaně, ale přikývl.

Teď zastavil před její školou. Byla to moderní budova a dobře vybavená: komunisti brali vzdělání vážně. Pod stromem u vchodu postávalo pět či šest starších chlapců; kouřili cigarety. Rebeka nebrala na vědomí jejich upřené pohledy a políbila Hanse na rty. Pak vystoupila.

Chlapci ji zdvořile pozdravili, ale když se čvachtala loužemi na školním dvoře, cítila na sobě jejich roztoužené puberťácké pohledy.

Rebeka pocházela z politicky angažované rodiny. Dědeček býval sociálnědemokratickým členem Reichstagu, německého parlamentu, až do Hitlerova nástupu k moci. Její matka byla po válce za krátkého období demokracie členkou berlínské městské rady, rovněž za sociální demokraty.

Knižní klub, přeložili Libuše a Luboš Trávníčkovi







Hlavní zprávy

Baví vás vaření?
Baví vás vaření?

Inspirujte se recepty na eMimino.cz

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.