Keb´Mo´

Keb´Mo´ - Keb´Mo´: Suitcase (obal alba) | foto: Sony BMG

Keb´ Mo´ cestuje s kufrem přes hranice

Spíš než jednoznačně vyhraněným osobnostem doba přeje těm, kteří se nějakými styly nenechají svázat a jejich hranice často navzdory představám fanoušků překračují.

Předcházející sloupek Na okraj najdete ZDE

ALBUM TÝDNE
Keb´Mo´Kytarista a zpěvák, říkající si Keb´ Mo´ (vlastním jménem Kevin Moore), je osobností dvojjedinou, v lecčem podobnou třeba Eriku Claptonovi. Oba jsou v první řadě považováni za bluesmany, a to přesto, že blues jako hudební forma, je v jejich tvorbě až na x-tém místě, daleko za nadžánrovými, kořeny ctícími písničkami. Oba se ale zároveň nezdráhají například zahostovat na projektech svých kolegů a právě tehdy plně odhalují, že blues je jejich nejpřirozenějším vyjadřovacím prostředkem, což z hlavní linie jejich tvorby spíš jen tušíme z detailů.

Keb´ Mo´ vlastně natočil jen jednu bluesovou desku, tou byl jeho dodnes vysoce ceněný eponymní debut z roku 1994, na kterém se pokoušel být čímsi jako "novým vtělením Roberta Johnsona". Postupem času formu svých písní rozvolnil, přijal za své vlivy folku, popu, rocku, ale třeba i reggae, a vytvořil svébytný tvar, ve kterém je snadno rozeznatelný, byť není nijak stylově vymezen.

Keb´Mo´To platí i o novém albu Suitcase (Sony BMG). Jedinou žánrovou spojnicí všech dvanácti písní je "černá hudba", lhostejno však jaké provenience, o mnohém ostatně vypovídá, že hned úvodní skladba Your Love je v rytmu reggae, slyšíme v ní ale také bravurní stylově čistě bluesové slideové sólo na resofonickou kytaru.

Slidekytara a resofonické nástroje jsou ostatně doménou Keb´ Mo´a od jeho začátků a není divu, že tentokrát mají ještě větší podíl než dříve: producent John Porter totiž spolupracoval s kytaristou právě na jeho prvních dvou albech.

Ačkoliv mnohé zvukové komponenty a konec konců i protagonistova image působí záměrně historicky až revivalově, Keb´ Mo´ovy písně jsou ryze současné, nezpívá o práci na bavlníkových polích a netváří se jako štvanec. Právě v tom je ukryto tajemství Keb´ Mo´ova úspěchu: dokáže hovořit k dnešku tradiční, desetiletími prověřenou řečí. Na albu Suitcase se mu to navíc daří po období jistého útlumu na přelomu století zase s obrovským šarmem a muzikantskou jiskrou.

JEŠTĚ VYŠLO
Tim RiesSaxofonista Tim Ries se dlouhá léta kamarádí s Keithem Richardsem a tak není až tak nepochopitelné, že Riesovo nové album nese výmluvný název The Rolling Stones Project (Concord/Universal). V projektu se sešli zástupci obou pomyslných táborů: na jedné straně všichni "Stouni" s výjimkou Micka Jaggera (tedy Richards, Ronnie Wood a Charlie Watts), i jejich stálí spolupracovníci, basista Darryl Jones a vokalistka Lisa Fischer, na straně druhé plejáda opravdových jazzových hvězd včetně kytaristů Billa Frisella a Johna Scofielda, varhaníka Larryho Goldingse, bubeníků Jeffa Ballarda a Briana Bladea či basisty Johna Patitucciho. Dílo korunují zpěvačky Sheryl Crow a Norah Jones.

Na albu se pracovalo postupně už od roku 2002, natáčelo se na různých místech a evidentně podle toho, kdo kdy měl čas. Možná právě to je důvodem faktu, že album poněkud trpí přeprodukovaností a nedrží tak pohromadě, jak by mohlo. Na jedné straně jsou tu nahrávky vyloženě jazzové (třeba Honky Tonk Woman v obsazení varhanního tria), souljazzové (třeba úvodní Satisfaction) či komorní (Ruby Tuesday jen s Frisellovou kytarou a Riesovou sopránkou), na straně druhé uhlazená fusion (Street Fighting Man), pop (Slippin´ Away) a richardsovský rock´n´roll (Keithova úprava-neúprava Honky Tonk Women). Přece jen trochu moc stylů na jedno album, které je v jednotlivostech zábavné, jako celek připomíná spíš vzorkovník.

Lars DanielssonMultiinstrumentalista Lars Danielsson je jednou z nejvýznamnějších postav ostře sledované švédské jazzové scény. Na svém novém albu Mélange Bleu (Act Music/2HP) se prezentuje jako cellista, pianista a basista. K ruce si přizval řadu významných severských hráčů včetně jednoho z nejslavnějších, norského trumpetisty Nilse Pettera Molvaera.

Album vyšlo v ediční řadě Nu Jazz, což o jeho stylu leccos napovídá, byť jde o jeden z typicky vágních hudebních termínů posledních let. Hudebníci pod Danielssonovým vedením spřádají impresionistické sítě zvuků akustických nástrojů i elektroniky, v hudbě je maximální podíl improvizace, ale zároveň se vše nese ve značně poklidném duchu, který muzikanty vede k hledání výrazně melodických střípků, které jako celek vytvářejí velmi působivou mozaiku, na kterou stojí za to udělat si čas a klid.