Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Keb´ Mo´ cestuje s kufrem přes hranice

  15:43aktualizováno  15:43
Spíš než jednoznačně vyhraněným osobnostem doba přeje těm, kteří se nějakými styly nenechají svázat a jejich hranice často navzdory představám fanoušků překračují.

Keb´Mo´ - Keb´Mo´: Suitcase (obal alba) | foto: Sony BMG

Předcházející sloupek Na okraj najdete ZDE

ALBUM TÝDNE
Keb´Mo´Kytarista a zpěvák, říkající si Keb´ Mo´ (vlastním jménem Kevin Moore), je osobností dvojjedinou, v lecčem podobnou třeba Eriku Claptonovi. Oba jsou v první řadě považováni za bluesmany, a to přesto, že blues jako hudební forma, je v jejich tvorbě až na x-tém místě, daleko za nadžánrovými, kořeny ctícími písničkami. Oba se ale zároveň nezdráhají například zahostovat na projektech svých kolegů a právě tehdy plně odhalují, že blues je jejich nejpřirozenějším vyjadřovacím prostředkem, což z hlavní linie jejich tvorby spíš jen tušíme z detailů.

Keb´ Mo´ vlastně natočil jen jednu bluesovou desku, tou byl jeho dodnes vysoce ceněný eponymní debut z roku 1994, na kterém se pokoušel být čímsi jako "novým vtělením Roberta Johnsona". Postupem času formu svých písní rozvolnil, přijal za své vlivy folku, popu, rocku, ale třeba i reggae, a vytvořil svébytný tvar, ve kterém je snadno rozeznatelný, byť není nijak stylově vymezen.

Keb´Mo´To platí i o novém albu Suitcase (Sony BMG). Jedinou žánrovou spojnicí všech dvanácti písní je "černá hudba", lhostejno však jaké provenience, o mnohém ostatně vypovídá, že hned úvodní skladba Your Love je v rytmu reggae, slyšíme v ní ale také bravurní stylově čistě bluesové slideové sólo na resofonickou kytaru.

Slidekytara a resofonické nástroje jsou ostatně doménou Keb´ Mo´a od jeho začátků a není divu, že tentokrát mají ještě větší podíl než dříve: producent John Porter totiž spolupracoval s kytaristou právě na jeho prvních dvou albech.

Ačkoliv mnohé zvukové komponenty a konec konců i protagonistova image působí záměrně historicky až revivalově, Keb´ Mo´ovy písně jsou ryze současné, nezpívá o práci na bavlníkových polích a netváří se jako štvanec. Právě v tom je ukryto tajemství Keb´ Mo´ova úspěchu: dokáže hovořit k dnešku tradiční, desetiletími prověřenou řečí. Na albu Suitcase se mu to navíc daří po období jistého útlumu na přelomu století zase s obrovským šarmem a muzikantskou jiskrou.

JEŠTĚ VYŠLO
Tim RiesSaxofonista Tim Ries se dlouhá léta kamarádí s Keithem Richardsem a tak není až tak nepochopitelné, že Riesovo nové album nese výmluvný název The Rolling Stones Project (Concord/Universal). V projektu se sešli zástupci obou pomyslných táborů: na jedné straně všichni "Stouni" s výjimkou Micka Jaggera (tedy Richards, Ronnie Wood a Charlie Watts), i jejich stálí spolupracovníci, basista Darryl Jones a vokalistka Lisa Fischer, na straně druhé plejáda opravdových jazzových hvězd včetně kytaristů Billa Frisella a Johna Scofielda, varhaníka Larryho Goldingse, bubeníků Jeffa Ballarda a Briana Bladea či basisty Johna Patitucciho. Dílo korunují zpěvačky Sheryl Crow a Norah Jones.

Na albu se pracovalo postupně už od roku 2002, natáčelo se na různých místech a evidentně podle toho, kdo kdy měl čas. Možná právě to je důvodem faktu, že album poněkud trpí přeprodukovaností a nedrží tak pohromadě, jak by mohlo. Na jedné straně jsou tu nahrávky vyloženě jazzové (třeba Honky Tonk Woman v obsazení varhanního tria), souljazzové (třeba úvodní Satisfaction) či komorní (Ruby Tuesday jen s Frisellovou kytarou a Riesovou sopránkou), na straně druhé uhlazená fusion (Street Fighting Man), pop (Slippin´ Away) a richardsovský rock´n´roll (Keithova úprava-neúprava Honky Tonk Women). Přece jen trochu moc stylů na jedno album, které je v jednotlivostech zábavné, jako celek připomíná spíš vzorkovník.

Lars DanielssonMultiinstrumentalista Lars Danielsson je jednou z nejvýznamnějších postav ostře sledované švédské jazzové scény. Na svém novém albu Mélange Bleu (Act Music/2HP) se prezentuje jako cellista, pianista a basista. K ruce si přizval řadu významných severských hráčů včetně jednoho z nejslavnějších, norského trumpetisty Nilse Pettera Molvaera.

Album vyšlo v ediční řadě Nu Jazz, což o jeho stylu leccos napovídá, byť jde o jeden z typicky vágních hudebních termínů posledních let. Hudebníci pod Danielssonovým vedením spřádají impresionistické sítě zvuků akustických nástrojů i elektroniky, v hudbě je maximální podíl improvizace, ale zároveň se vše nese ve značně poklidném duchu, který muzikanty vede k hledání výrazně melodických střípků, které jako celek vytvářejí velmi působivou mozaiku, na kterou stojí za to udělat si čas a klid.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Primavera Sound 2014: Arcade Fire
RECENZE: Arcade Fire v novince vsadili na retro, závěr trochu nudí

Přízeň, kterou si kanadská kapela Arcade Fire získá svou aktuální deskou u posluchačů, se asi bude lámat podle toho, jak kdo má, nebo nemá rád „osmdesátkový“...  celý článek

Mig 21
Jen na Okoři se mohlo stát, že se Macháček ráno probudil vedle Hapky

Pro koho by bylo sobotní vystoupení Robbieho Williamse v pražských Letňanech příliš masovou akcí, nebo by se chtěl naopak před večerním koncertem hudebně...  celý článek

Miroslav Žbirka
Miro Žbirka zahraje se symfoniky. Zazní vlastní písně i Beatles

Zpěvák Miro Žbirka v úterý 19. prosince zahraje společně s Moravskou filharmonií Olomouc v pražském Kongresovém centru. Koncert se koná v rámci festivalu České...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.