Kus nazvaný Celebrity, s.r.o., napsal pro činohru plzeňského Divadla J. K. Tyla a inscenaci nejen režíruje, ale hraje v ní i hlavní roli. "Celebrity se mi psaly dobře, protože je to z hereckého prostředí a já se bavil tím, jak herci budou hrát herce," říká.
Námět jste nalezl v prostředí televizních seriálů, parodujete i reality show. Jak vás napadlo zapojit do příběhu kriminální zápletku?
Nedávno jsem četl o programu na ochranu svědků. A zajímalo mě, kdyby se člověk rozhodl svědčit v nějaké nebezpečné kauze, jak by potom nesl totální změnu života, práce, bydliště a třeba i obličeje. A že by se mu to zrovna přihodilo v okamžiku, kdy by ten "svůj obličej" nutně potřeboval.
Neděláte si legraci jen ze seriálů a soutěží, ale narážky v textu se týkají třeba i historie divadla. Co je podle vás komičtější – nabubřelé předvádění vlastního vzdělání, nebo hloupost televizních soutěží?
Všechny soutěže nejsou hloupé, stejně jako seriály. Některé jsou moc dobré, třeba Přátelé. Nedělám si srandu ani ze seriálů, ani z celebrit, ale ze způsobu, jak jsou dnes vyráběny a kdo je za ně považován. A vrcholem je, když se tak někdo cítí sám. To je pochopitelně legrační, když je někdo sám ze sebe vedle.
Přezdívá se vám plzeňský Molière nebo Woody Allen. V komediích Woodyho Allena je vždy nějaká "allenovská" role. Myslíte také vždy ve svých hrách, tak jako v Celebritách, s nějakou postavou na sebe?
Všechny ty postavy jsou takoví nešťastníci. Mají v sobě ale sebeironii, tak neskončí v blázinci. Ti "outsideři", jako je třeba Emil v Celebritách, se hrají líp, aspoň mně. S kladným hrdinou, bez bázně a hany, bych si jako herec nevěděl rady.
Pomáhá vám v psaní divadelní zkušenost – totiž fakt, že situaci hned vidíte na jevišti? Měl jste jako režisér Procházka někdy vztek na dramatika Procházku?
Skoro se zdráhám mluvit o zkušenosti, protože před každou premiérou mám pocit, že mi není nic platná. Je to pokaždé stejně sázka do loterie. Bude to diváky bavit? Nebude to průšvih? Budou se smát na místech, kde chci, nebo úplně jinde? Anebo se mi budou řehtat za zády? Ještě dobře, že nežijeme ve středověku, kdy diváci dávali nelibost najevo daleko drastičtějším způsobem. Co se týká těch dvou – dramatika Procházky a režiséra téhož jména, jejich spolupráce celkem funguje. Mají totiž mnohé společné. Například kartáček na zuby.
Hru jste psal pro plzeňskou činohru. Viděl jste v rolích při psaní rovnou konkrétní herce?
Ano. Mně se píše snadněji, když vím, kdo co bude hrát. A snažím se psát tak, aby se to hercům lehce hrálo. A mně snadno režírovalo. Já režírování totiž beru jako nutné zlo.
