Obdivovatel Bergmana, Strindberga, Ibsena nebo Hamsuna sám píše texty, kterým dominují více či méně vynervované postavy, charakterizované pocity strachu, viny, úzkosti, lítosti.
Zdá se, že autor rád své hrdiny zahání do kouta, kde je – chudáky – nechá balancovat nad propastí a bezradně spekulovat o životních možnostech, i když jim už na začátku předurčil beznadějný cíl.
Čtyři Villqistovy aktovky pod názvem Bez kyslíku nyní uvedlo pražské Divadlo v Celetné. S dramatikem už scéna jistou zkušenost udělala – na repertoáru má jeho Helverovu noc. Přesto se tentokrát spíše zdá, že si inscenátoři s pohnutými osudy figur občas nevěděli rady. Některé role jsou problematicky obsazeny.
Při celkové délce 165 minut včetně přestávky je asi na místě také otázka souvisící se stavbou inscenace, jež je dost nevyvážená – některé situace se zdají nekonečně zdlouhavé, jiné naopak zaujmou a utečou velmi rychle.
Mimo normu
Všechna dramata jsou výrazně dialogická, jejich rozhlasové zpracování se přímo nabízí. Zobrazují nejrůznější vztahy – mezi homosexuálními partnery, rodičem a dítětem nebo manžely. Okolnosti obvykle vybočují z toho, co rádi nazýváme slovem „normální“. Scénografie (na první pohled částečně pořízená v obchodním domě IKEA) nehýřila nápady a ve všech případech nabídla nutné prostředí, v němž se stojí, leží, sedí, eventuálně chodí, ale hlavně mluví.
Za klíčové lze tedy považovat herecké výkony a těch je při počtu jedenácti účinkujících k vidění celá plejáda. Aktéři to však nemají jednoduché – každý musí v časově omezeném úseku vklouznout do pošramoceného nitra své figury a ihned otevřít publiku dveře do jejího fikčního světa.
Nejen to, ale i vynikající souhru předvedli Ivan Řezáč a Marta Vančurová jako manželé s delikátním problémem v poslední aktovce nesoucí titul Fantom. S lehkostí, minimalistickými prostředky interpretace, vytvořili na jevišti svébytnou intimní atmosféru; dopomohli jim Miloš Kopečný a Jitka Nerudová v menších rolích.
Co se týče režie, také zde platilo heslo „to nejlepší na konec“ – nejenže se režisér mohl opřít o zkušenost dvou protagonistů, předchozí dílka rovněž převýšil lépe propracovanou gradací smutného příběhu.
Někde uprostřed pomyslné herecké přímky se ocitli Jan Bidlas a Michal Kern coby homosexuálové s miminem; rozdělení na mamku a taťku ztvárnili zcela ukázkově, ale bohužel trošku prvoplánově. Chybělo nahlédnutí pod povrch podivné domácnosti, takže vztah obou mužů (včetně závěrečného vstupu dcery jednoho z nich v podání Elišky Bouškové) byl nakonec stěží uvěřitelný.
Podobné hodnocení by se dalo uplatnit též u Mileny Steinmasslové a Václava Jakoubka v rolích starostlivé venkovské matky a syna trpícího AIDS; oba interpretovali své party bez větších zádrhelů, také tady však chyběla ona skvostná intimita předvedená Vančurovou a Řezáčem. Za omyl lze pak ve výsledku označit kus číslo dva Kostka sádla s bakaliemi, ve kterém představitelky nevyrovnaného lesbického páru Martina Prášilová a Monika Zoubková snad ani nevěděly, o čem hrají.
INGMAR VILLQIST - Bez kyslíku
Divadlo v Celetné Praha, přeložil Jiří Vondráček. Režie Filip Nuckolls a Jakub Špalek, hrají J. Bidlas, M. Kern, E. Boušková, M. Steinmasslová, M. Vančurová, I. Řezáč a další.
Hodnocení MF DNES: 50%
