Při poslechu nového alba Toma Waitse Real Gone si na tuto jen zčásti naplněnou představu vzpomeneme nejen proto, že basistou Waitsovy doprovodné kapely je už léta bývalý člen Canned Heat Larry Taylor, ale i proto, že na ní Waits došel ve svém syrovém hookerovském soundu nejdál.
Waits tento brutálně hrubý zvuk rozvíjí už dvacet let, od alba Swordfishtrombones (1983), a jestliže zní dnes neučesaněji, kostrbatěji a chraptivěji než kdy dřív, je to proto, že své písně oholil až na kost. Svou kapelu zbavil kláves, které vytvářely plnější zvuk, a místy je nahradil škrábáním gramofonových desek (tzv. scratching), které realizuje jeho syn Casey.
Skladby jsou proto zřetelněji položeny na rytmu, ostatně Waits sám jako zpěvák působí skoro jako rytmický nástroj. Na svůj hlas si nechal přidat ještě víc filtrů a echa, takže spíš drnčí jako tabulky v oknech, než aby působil jako zdroj nějakého sdělení. Waitsovy písně nikdy nebyly jednoduché a bez přiloženého textu je posluchač, jehož rodnou řečí není angličtina, jen těžko vnímal.
Tentokrát mu místy nemůže rozumět skoro nikdo. V tom je možná největší problém zatím posledního Waitsova opusu. Výboj v oblasti zvuku je tak výrazný, že na sebe stahuje příliš mnoho pozornosti a textovou složku, jež je základem písničkářovy tvorby, zatlačuje zbytečně do pozadí. Waits je přitom stejně výrazným autorem písní jako dřív. Nové skladby by asi Rod Stewart zpívat nemohl, ale Waits zůstává pořád vzácným příkladem písničkáře, který je víc vypravěčem než lyrikem.
Každá Waitsova píseň je buď přímo vyprávěným příběhem, nebo monologem postavy, za nímž je nějaký příběh. Jejich vrcholem je nejméně hlasitá a zvukově nejjemnější píseň Day After Tomorrow, srdceryvný dopis vojáka před bitvou, nejspíš jedna z nejlepších protiválečných písní, jaké kdy vznikly. U ní jako jediné si lze představit, že by ji mohl interpretovat někdo ze sladkobolných poprockových pěvců balad.
Real Gone je deska pro pokročilé znalce Waitsova díla. Snáze ji vnímáme, když známe alespoň několik desek z více než třicetileté kariéry neobvyklého písničkáře. Jiná cesta k pochopení jejích neobvyklých barev vede přes staré blues z mississippské delty nebo přes Igora Stravinského.
