A stejně taková je její kniha, která na počátku čtenáře lapí do tenat a nepustí ho až do konce. Přesněji řečeno téměř do konce.
"Ber, co je, připomnělo se mi Irenčino heslo, které jsem sdílela, protože je nutno něčím naplnit své dny, bolavou duši, osamělost, touhy," píše Nosková ve své sugestivní a silně autobiografické výpovědi.
Neboť tím vším a mnoha dalšími bolestmi strádá hrdinka románu Pavla v jednom českém maloměstě. Autorka přiznává, například v pondělním rozhovoru pro časopis Týden, že popisuje své rodné Strakonice, ale o to nejde.
Pro svobodymilovné, inteligentní a nekonvenční stvoření nemusí být ani dnes život v takzvaně malých poměrech příliš povzbudivý (nabízí se srovnání s filmy Bohdana Slámy), natož v padesátých a šedesátých letech minulého století, kdy Pavla vyrůstala.
A kdy marně toužila po otci, mládenci odněkud z východního Slovenska, který svého času přivedl do jiného stavu její tehdy krásnou maminku zvanou Černá růže a s nímž se sešla pouze jednou.
Maminka ztloustla, vstoupila "ke komunistům", etablovala se a pro trable dospívající dcery nemá ani pochopení, ani dobré slůvko – termíny, jimiž Pavlu tituluje, až šokují svou vulgárností.
Svým způsobem je ostatně šokující celá atmosféra vztahů v Pavlině rodině, které chybí nejen láska a noblesa, ale často i obyčejná lidská slušnost, a kterou Nosková popisuje naprosto bez servítků.
A proti tomu stojí nepřítomný a idealizovaný otec, jehož Pavla později omlouvá, "protože i sebe jsem měla zač omlouvat. Jako kdyby mi skrze geny vzkázal: Klam je běžná živočišná strategie umožňující přežití. A vymýšlení světů, které reálně neexistují, je její umělecká nadstavba."
Stejně sžíravě ironicky je v románu zachycena ta nezáviděníhodná doba ("už pár let pomstychtivě čistím boty pionýrským šátkem"). Nosková ji nepopisuje, prostě ji s historickou věrností až mrazivou a bez karikování nechává proplouvat textem od těch neforemných tepláků na psychiatrii přes dovolenou pod stanem a s nezbytnými knedlíky až po moudré rady nemoudrým dívkám – hlavně se koukej vdát.
Že Pavla touží po svobodě, po studiu, po uměleckých zážitcích, které jí nemůže nabídnout maloměsto? Ach, koho to zajímá...
Ale aby nedošlo k omylu: Pavla vůbec není uplakané a pokorné stvoření pronásledované zlým světem, ona si dokáže jít za svým a klidně si nejednou natluče čeníšek – neboť je svobodný tvor a tu její vnitřní svobodu jí nedokáže vzít ani příšerná matka, ani stejně příšerné poměry.
A má svého skeptického skřítka – glosátora (nelze tu nepřipomenout působení Věry Noskové v Klubu skeptiků Sisyfos), který jí svými poznámkami přidržuje nohy na zemi i tehdy, když se hlava dere co nejvýš k nebesům.
Bohužel skřítek skeptik nedostatečně bděl nad autorkou na konci knihy. Nebylo by slušné závěr příběhu prozrazovat, takže jen tolik: proč se náhle ten brilantní humor, ta suverénní nadsázka předchozích dvou stovek stran propadá do sentimentu?
Ncméně ani diskutabilní konec nic nemění na skutečnosti, že Věra Nosková napsala pravděpodobně jeden z nejlepších románů polistopadové české literatury. A bude-li slíbené pokračování podobné, je na co se těšit.
